Duševní zdraví

100+ největších mýtů o duševním zdraví, terapii a psychických problémech

27. srpen 2023

Terapie je jen pro blázny… psychologové pomáhají slabochům, a co je v hlavě, nedá se vyléčit. Tak a STOP! Stejně jako jiné obory (např. výživové mýty), je i psychologie bohužel často zahalena zmatkem a dezinformacemi. Proto dnes společně rozptýlíme ty nejtrvanlivější mýty, které se kolem psychologie a psychoterapie šíří, a ukážeme si, co je pravda a co naopak falešné přesvědčení. Odborným garantem článku je psycholožka Milena Toman.

O jakých mýtech se tu dozvíte?

Pro přehlednost jsme tuto databázi rozdělili do několika skupin:

MÝTY O TERAPII

Terapie je jen pro lidi s duševními problémy.

Ve skutečnosti je terapie prospěšná pro širokou škálu lidí, bez ohledu na to, zda mají diagnostikované duševní onemocnění, nebo ne. Terapeutický proces může být jako osvěžující duševní cvičení, které vám pomůže rozvíjet lepší porozumění sami sobě, zlepšovat komunikační dovednosti, řešit stres, zvládat emocionální výzvy a dosahovat osobního růstu. Může vám také pomoci objevovat nové perspektivy, nalézat sílu ve vašich vnitřních zdrojích a rozvíjet zdravější způsoby života. Do terapie můžete tedy chodit bez ohledu na to, zda se cítíte dobře, nebo máte nějaké konkrétní problémy.

Terapie je nákladná a nedostupná.

U některých terapeutů si skutečně připlatíte, nicméně existuje mnoho způsobů, jak najít terapeutickou pomoc, která je cenově dostupná, ba co víc, některé terapeutické služby mohou být hrazeny pojišťovnou. V neposlední řadě existují také neziskové organizace a komunitní služby, které nabízejí terapeutickou pomoc zcela zdarma.

Terapie je dlouhá a složitá.

Terapie může být dlouhá, ale to závisí na konkrétních potřebách – někdy stačí jen několik terapeutických sezení k vyřešení konkrétního problému, zatímco jiné problémy mohou vyžadovat pravidelné terapeutické sezení po delší dobu.

Terapie je pro slabochy.

Pravda je taková, že hledat pomoc a podporu ve formě terapie je ve skutečnosti projev odvahy a síly. Vstoupit do terapeutické místnosti vyžaduje statečnost, ochotu se otevřít a pracovat na sobě. Terapie je pro ty, kteří se nebojí čelit svým vlastním emocím a kteří mají odvahu prozkoumat to, co se v hlubších vrstvách jejich duše ukrývá.

Terapie není účinná.

Uf, jak by asi vypadal svět, kdyby terapie nebyla účinná… Dejme ale stranou představy a pohleďme na realitu: terapie má vědecky prokázanou účinnost a pomáhá lidem k tomu, aby žili kvalitnější a naplněnější životy. Terapeutický proces může zlepšit duševní zdraví, snížit úzkost a depresi, pomáhá zvládat stres, zlepšit vztahy a zvýšit celkovou kvalitu života. Nicméně, účinnost terapie může být závislá na kvalifikaci a zkušenostech terapeuta a také na úrovni angažovanosti klienta v procesu terapie.

MÝTY O PSYCHOLOZÍCH, PSYCHOTERAPEUTECH A PSYCHIATRECH

Psychologové dokážou číst vaše myšlenky.

Psychologové nestudovali na vysoké školce pod vedením Albuse Brumbála, takže skutečně nemají nadpřirozené schopnosti, které by jim umožňovaly přístup k vašemu myšlení, vědomí či nevědomí. Jejich práce spočívá v naslouchání, komunikaci a analyzování informací. Tedy věštecká koule ani telepatie se nekonají.

Psychoterapeuti vám řeknou, co máte dělat.

Pokud od psychoterapeuta očekáváte instantní řešení, pak byste byli zklamáni. Psychoterapeuti tady nejsou proto, aby vám diktovali životní rozhodnutí nebo vám přikazovali, co máte dělat. Jejich úlohou je naslouchat, vytvářet bezpečné prostředí pro sdílení vašich pocitů a myšlenek a společně s vámi prozkoumávat vaše cíle, hodnoty a potřeby. Psychoterapeuti vám mohou poskytnout nástroje a techniky, které vám mohou pomoci řešit obtíže a zlepšovat váš život. Než aby vám říkali, co přesně máte dělat, jsou spíše jako průvodci a podpora na cestě k vám samým. Ale konečné rozhodnutí a akce jsou vždy ve vašich rukou.

Psychoterapie je pro blázny.

To, že psychoterapie je jen pro „blázny“, je velmi škodlivý předsudek, který se v naší společnosti bohužel stále udržuje. Ve skutečnosti je psychoterapie odborným a důvěrným prostředkem, který pomáhá lidem zvládat různé výzvy, krize a obtíže v jejich životech. Terapie není určena pouze pro lidi s vážnými duševními poruchami, ale také pro ty, kteří se chtějí rozvíjet, zlepšovat své vztahy, nalézat smysl a harmonii v životě nebo jednoduše zlepšit svou celkovou pohodu. Je to nástroj, který je dostupný pro každého, kdo cítí potřebu prozkoumat svou mysl, emoční stav a hledat podporu na své cestě ke zdraví.

Psychoterapeuti vás budou soudit.

Žádné soudy: ve skutečnosti je vztah mezi terapeutem a klientem založen na důvěře, respektu a bezúhonnosti. Profesionální psychoterapeuti jsou vyškoleni, aby vytvořili bezpečné prostředí, kde se můžete otevřeně vyjadřovat bez strachu z odsudků. V terapii tedy nejde o soudy, ale o spolupráci na vašem osobním růstu a blahu.

Psychiatři jsou jen na to, aby předepisovali léky.

Tento mýtus často vyvolává představu psychiatrů jako robotů, kteří rychle poskytují léky, aniž by je skutečně zajímaly duševní problémy pacientů. Nic však nemůže být dále od pravdy. Psychiatři jsou lékaři specializovaní na diagnostiku, léčbu a péči o duševní zdraví a jejich role je mnohem komplexnější než jen předepisování – provádějí podrobné rozhovory s pacienty, naslouchají jejich problémům a zjišťují jejich individuální potřeby.

MÝTY O ÚZKOSTECH

Úzkost je slabost.

Úzkost je ve skutečnosti přirozenou a normální lidskou reakcí na stres a nejistotu. Je to mechanismus vašeho těla, který vás chrání a připravuje na potenciálně nebezpečné situace. Úzkost vám může poskytnout energii a motivaci ke zvládnutí výzev, kterým čelíte. Úzkost tedy není projevem slabosti, ale spíše indikuje, že jste vstoupili do prostoru mimo vaši komfortní zónu a poskytuje cenné informace o vašich potřebách. Nicméně problematickou se stává ve chvíli, když vás začne omezovat a ovládne váš každodenní život. V takových případech je důležité vyhledat podporu a pomoc od odborníků.

Úzkostné poruchy jsou pouze psychologické.

Nejen v problematice úzkostí je nutné pamatovat na to, že člověk je bytost psycho-bio-socio-spirituální – úzkostné poruchy tedy mohou být způsobeny kombinací psychologických, biologických, sociálních či spirituálních faktorů (spirituální zejména v otázkách smyslu a lidského směřování). Za tím, že propuknou, mohou tedy například stát také genetické predispozice, biochemické nerovnováha v mozku či stresové situace.

Úzkost může být vyléčena pouze léky.

Léky mohou být účinným způsobem zvládání úzkosti, ale samy o sobě nejsou vždy dostačující – klíčovou roli při zvládání úzkosti hraje terapie, která pomáhá lidem identifikovat a změnit neproduktivní myšlenkové vzorce a naučit se efektivním zvládacím strategiím.

Úzkostné poruchy jsou zbytečné a lidé by je měli překonat sami.

Úzkostné poruchy jsou skutečnými klinickými diagnózami, které mohou značně ovlivnit kvalitu života jednotlivce – vzhledem k jejich vzestupu v populaci, a rovněž k tomu, jak omezující mohou být, není správné očekávat, že lidé s úzkostnými poruchami by měli zvládat své symptomy sami. Naopak. Tito lidé potřebují nejen odbornou pomoc, ale také empatii a podporu od svých nejbližších.

MÝTY O DEPRESÍCH

Deprese je pouze projev smutku.

„No tak, nesmutni,” slyšel nejeden člověk trpící depresí. Ve skutečnosti je to ale podobný případ, jako byste člověku řekli: „No tak, neměj migrénu,” nebo „Neměj ten zánět hrtanu.” Deprese je mnohem více než jen smutek. Je to porucha, která ovlivňuje biochemické procesy v mozku, včetně nerovnováhy neurotransmiterů, jako je serotonin, což může způsobit ztrátu zájmu a radosti ze života, poruchy spánku, únavu, problémy s koncentrací a sníženou sebedůvěru. Depresi rozhodně není vhodné brát na lehkou váhu nebo ji chápat jako něco, co s vyplakáním odezní.

Deprese je projev slabosti.

Deprese není způsobena nedostatkem vůle, slabostí nebo nedostatečnou snahou.

Deprese je čistě otázkou hlavy.

Jak bylo řečeno výše, v rozvoji depresí hraje roli mnoho faktorů. Typickým příkladem jsou například poruchy štítné žlázy, které mohou vést k depresivním symptomům. Není to tedy jen otázka hlavy, ale i těla, imunity, hormonů, pohybu, slunce, minerálů, vitaminů atd.

Deprese? To hned přejde.

Deprese může být přechodná, ale pokud přetrvává déle než dva týdny a ovlivňuje každodenní fungování, může být příznakem klinické depresivní poruchy, která vyžaduje léčbu.

Na depresi antidepresiva a je to.

Antidepresiva jsou léky, které se často předepisují při léčbě depresivních stavů, avšak není pravda, že jsou univerzálním řešením – jelikož je deprese komplexním problémem, musíte při její léčbě myslet na všechny faktory, včetně genetiky, prostředí, životního stylu a psychosociálních aspektů. Antidepresiva tedy mohou být součástí léčebného plánu, ale často je nezbytné kombinovat je s psychoterapií a změnou životního stylu.

Lidé s depresí jsou jen líní.

Na depresi je zrádné to, že člověka připraví o energii, náladu a motivaci, což pro neinformované okolí může skutečně vypadat jako lenost. Deprese je ale narozdíl od pouhé lenosti komplexní porucha, která vyžaduje vhodnou léčbu a také podporu a porozumění, k čemuž tento mýtus rozhodně nepřispívá.

Deprese je vždy způsobena traumatickými zážitky.

Existuje mnoho lidí, kteří trpí depresí, aniž by v minulosti zažili výrazné traumatické události, a mnoho z těch, kteří nějaké trauma mají za sebou, depresi nikdy nepocítí – v duševním dění totiž platí, že každý jedinec má svou vlastní citlivost a odolnost vůči stresu a traumatům. Faktorů je tedy mnoho, ale to už bychom se opakovali.

Deprese se nedotýká mladých lidí.

I když se někdy, zejména od starší generace, potýká ta mladší s narážkami, že pro depresi na rozdíl od nich nemají důvod, deprese postihuje všechny, včetně mladých jedinců. Ti mohou zažívat depresi z rozdílných důvodů než jejich rodiče či prarodiče, včetně změn v hormonálních hladinách, stresu ze školy, vztahových problémů, nízké sebeúcty, sociálního tlaku, digitálních technologií apod.

MÝTY O ANTIDEPRESIVECH

Antidepresiva jsou „šťastné pilulky“ s okamžitým účinkem.

Pokud si myslíte, že stačí jedno zobnutí Zoloftu a problémy jsou ty tam, tak pozor. Antidepresiva nefungují jako „šťastné pilulky“, které změní náladu okamžitě. Antidepresiva pomáhají upravit chemické procesy v mozku, což může trvat několik týdnů – jejich typickým projevem je navíc to, že ze začátku (např. u úzkostí či depresí) příznaky ještě o něco zhorší.

Antidepresiva jsou návyková a způsobují závislost.

Antidepresiva nejsou návyková a nezpůsobují závislost. Nicméně náhlé vysazení antidepresiv může vést k nepříjemným příznakům, jako jsou závratě, bolest hlavy a nevolnost. Proto by měla být antidepresiva vysazena postupně, a to pod dohledem lékaře.

Antidepresiva změní to, kým jste.

Antidepresiva nezmění váš základní charakter nebo to, kým jste jako osoba. Tyto léky mají za cíl snížit negativní symptomy, jako je smutek, beznaděj, úzkost nebo ztráta zájmu o aktivity. Antidepresiva vám nezmění osobnost, cíle, hodnoty nebo vnímání světa. Někteří lidé, kteří zkušenost a antidepresivy mají, navíc tvrdí opak: tedy to, že jim antidepresiva pomohla cítit se opět sami sebou, bez věčných bloků spojených se strachem, smutkem, úzkostmi a obavami.

MÝTY O DUŠEVNÍM ZDRAVÍ A DUŠEVNÍCH NEMOCECH

Duševní poruchy jsou způsobeny slabostí nebo nedostatkem vůle.

A teď si vezměme jako výzbroj proti tomuto mýtu něco, co jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli všichni: lockdown. Je známo, že omezený sociální kontakt, ztráta rutiny, obavy o zdraví, emocionální přetížení a ekonomická nejistota u mnohých jedinců vyvolaly pocity osamělosti, úzkosti, stresu a dokonce i depresi. Tedy ne všechno je otázkou naší vůle a síly – duševní poruchy jsou způsobeny komplexními faktory, které ne vždy máme ve své moci.

Duševní poruchy jsou způsobeny traumatem nebo špatnými zážitky v dětství.

Chudáci rodiče… není divu, že se klepou, když jde jejich potomek na terapii, protože ano, mnohdy se duševní stav jejich dítka přičítá právě jim. Tento mýtus sice může být v některých případech částečně pravdivý, ale opět jde o komplexní záležitost: trauma a špatné zážitky v dětství mohou hrát roli v rozvoji duševních poruch, ale ne vždy jsou hlavní příčinou.

Duševní poruchy se projevují pouze u určitých skupin lidí.

Tento mýtus je nesprávný. Duševní poruchy mohou postihnout každého bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, náboženství nebo sociální postavení.

Duševní poruchy jsou nevyléčitelné.

Jakmile jednou udeří, už se jí nezbavíte. Ne, ne, ne, opět si můžete vydechnout. Mnoho duševních poruch je léčitelných pomocí různých terapeutických metod, včetně léčiv, psychoterapie a dalších účinných intervencí.

Osoby s duševními poruchami jsou nebezpečné.

Všichni jsme nějaký ten psycho film viděli, ale někdy není ani potřeba Přeletu nad kukaččím hnízdem… bohatě si vystačíte s nadpisy v bulvárních plátcích. Takže pozor: ve většině případů nejsou duševně nemocní lidé pod vlivem ďábla a nelétají po městě s motorovými pilami. Duševní poruchy se týkají stavu duševního zdraví a nemají přímou souvislost s agresivitou nebo násilným chováním. Většina lidí s duševními poruchami je vlastně společensky funkční a přispívají ke svému okolí stejným způsobem jako kdokoliv jiný.

Duševní poruchy jsou jen výmluvou.

Vzhledem k tomu, že duševní projevy nejsou viditelné zvenčí, je obtížné je popsat a hlavně: porozumět jim. To však neznamená, že nejsou reálné. Lidé s duševními poruchami často bojují s vnitřními konflikty a obtížemi, které mohou ovlivnit jejich každodenní život a schopnost normálně fungovat. Není to lenost, není to výmluva.

Duševní poruchy jsou jen pro lidi s neuspokojivým životem.

Boháč, chuďas, manažer nebo dělník… Bali nebo Jeseník. Duševní poruchy nemají filtr, na koho se lepí, a komu naopak dávají pokoj. Nejsou omezovány na určitý typ lidí či životní situace. Mohou postihnout kohokoliv bez ohledu na vnější okolnosti, sociální postavení nebo úspěchy.

Duševní poruchy jsou důsledkem špatné výchovy.

Za původem tohoto mýtu hledejme historii – dříve se skutečně duševní nemoci často spojovaly se špatnou výchovou nebo dokonce tím, že se duševně nemocní něčím prohřešili. Tento mýtus se také velmi poctivě přenášel z generace na generaci, takže ano, i v dnešní době je ještě stále pevně zakořeněn v povědomí lidí, nicméně je dávno vyvrácen: výchova sice může ovlivnit určité aspekty naší osobnosti, ale za duševními poruchami stojí kombinace genetických, psychologických, biologických a sociálních faktorů.

Duševní nemoci jsou jen módní trend.

Množství a rychlost informací může občas vyvolat dojem, že jsou duševní nemoci „in”, nicméně o módní trend, který by ovlivňoval jen určitou skupinu lidí nebo by byl dočasným jevem, se skutečně nejedná. Existuje rozsáhlý vědecký výzkum a odborné poznatky o duševních nemocech, které potvrzují jejich reálnost a závažnost.

Duševní nemoci jsou způsobeny nedostatkem lásky.

„Jak to, že má depresi, když jsem ho tři roky kojila, milovali jsme ho a na krok jsme se od něj nehli?” To je otázka, kterou by si mohl klást rodič, pokud by tomuto mýtu uvěřil. Nedostatek lásky (zejména v dětství), může mít vliv na duševní pohodu a také na to, jakým způsobem jedinec bude nahlížet na svět, ale nelze ho považovat za jediný a univerzální zdroj duševních poruch. Existuje mnoho jedinců, kteří byli a jsou milování, a přesto se u nich psychická porucha rozvine.

Léčba duševních poruch je jen placebo efekt.

Placebo efekt, to je takové malé herecké představeníčko, jehož účinkem by dle tohoto mýtu bylo, abyste vaši mysl obalamutili, že je všechno v pořádku. Ale léčba duševních poruch není jen o iluzích – existuje mnoho skutečných a účinných léčebných metod pro duševní poruchy, včetně farmakoterapie a psychoterapie. Placebo efekt může hrát určitou roli, ale účinnost těchto léčebných přístupů je podložena vědeckými důkazy a klinickými studiemi.

Duševní poruchy jsou vždy jen přechodný stav.

Duševní poruchy mohou být krátkodobé a vyplují na povrch například při nějakých zásadních životních změnách (poté se zas „vody uklidní”), ale existují také poruchy dlouhodobé nebo trvalé. Některé duševní poruchy, jako například bipolární porucha nebo schizofrenie, mohou trvat celý život.

Duševní nemoci jsou jen výsledek přehnané sebelítosti.

Když máte duševní nemoc, je to prostě proto, že jste tak trochu… přecitlivělí chudáčci. Ale počkat, cože? To zní tak absurdně, až se tomu ani nechce věřit. Představte si tmu, která vás nepustí, ať se snažíte sebevíc. Představte si spirálu děsivých myšlenek, ze které nejde vystoupit. Pak se vám pohled na duševně nemocné jistě zásadním způsobem pootočí. Duševní nemoc zkrátka není otázka sebelítosti, ale je to skutečný zdravotní problém, který zásadně ovlivňuje funkci mozku a to, jak se jedinci žije a jak se cítí.

MÝTY O MÝTY O FOBIÍCH

Fobie jsou pouze iracionální strach.

Fobie nejsou pouze iracionální strach, který by šel jednoduše překonat – je to strach nesoucí závažné symptomy úzkosti, jako jsou panické ataky, zvýšený srdeční tep, pocení, dušnost a nevolnost. Lidé s fobiemi se často vyhýbají situacím, které vyvolávají jejich strach, což je může omezovat v každodenním životě a sociální interakci.

Fobie jsou výlučně důsledek traumatu.

To, že vás v dětství prohnal sousedův dobrman, může samozřejmě způsobit fobii, ale existují i jiné druhy fobií, které nemusí být spojeny s traumatickými zážitky – často se objevují bez zjevného důvodu. Dobrou zprávou však je, že řada terapeutických přístupů (typicky KBT) pomáhá fobické reakce zmírnit, či zcela odstranit.

Fobie jsou jen věcí dětství.

Fobie se mohou vyvinout v jakémkoli věku a postihnout lidi bez ohledu na to, kolik vám je, zda jste muž, žena nebo do jaké sociální skupiny patříte.

Fobie jsou jen malichernosti.

Pro lidi trpící fobiemi jsou jejich obavy velmi reálné a vážné. Tyto fobie mohou mít negativní dopad na jejich osobní a pracovní život a mohou způsobovat výrazné duševní utrpení.

MÝTY O PAMĚTI

Paměť je jako pevný disk.

Lidé si často myslí, že jejich paměť funguje jako počítačový pevný disk, který dokáže uložit všechny informace, to ale ani náhodou: paměť je dynamický proces, který se mění a přetváří, a to nejen tím, jak člověk stárne, ale také pod vlivem nových informací a zkušeností. Navíc je paměť zranitelná vůči různým faktorům, jako je stres, únava nebo nemoci. Je tedy možné, že například dva sourozenci si budou událost z dětství pamatovat se zcela odlišnými detaily.

Paměť funguje jako fotoaparát.

Kdybychom si měli všimnout a uložit všechny detaily, které za den potkáme, (nejen) naše paměťové funkce by zkolabovaly. Paměť tedy nefunguje jako fotoaparát – informace vybírá, třídí a následně „po svém” interpretuje.

Paměť se zlepšuje tím, že si informace opakujete.

Opakování je samozřejmě užitečnou technikou, avšak pro ukládání informací do dlouhodobé paměti není dostačující. Je třeba použít různé strategie a mnemotechnické pomůcky, jako jsou asociace, vizualizace a opakování s porozuměním.

Lidé s vysokým IQ mají vždy vynikající paměť.

Ano, lidé s vysokým IQ mají obecně lepší schopnost analyzovat a porozumět informacím. Ale paměť je trošku jiná kategorie. Paměť je jako truhlička, kam ukládáte vzpomínky, informace a další věci, které si chcete zapamatovat. Ale to, že máte vysoké IQ, neznamená automaticky, že máte vysoce výkonnou paměť. Je to jako mít rychlý procesor v počítači, ale ne dostatečně velkou paměťovou kartu. Takže ano, vysoké IQ může znamenat, že rychleji pochopíte nové koncepty, ale nezaručí, že si je budete pamatovat na věky.

Paměť je jen projev pouhého zapamatování, porozumění není důležité.

Paměť a porozumění jsou vzájemně propojené. Pouhé zapamatování informací je jedna stránka paměti, ale porozumění je klíčové pro to, abyste informace efektivně uchovali a následně ve správný moment použili. Porozumění navíc umožňuje vytvořit spojení mezi novými informacemi a těmi, co již znáte, což usnadňuje uchování a použití těchto informací v budoucnosti.

Paměť je jen projev vrozeného talentu, není možné ji rozvíjet a zdokonalovat.

Je to stejné, jako tvrdit, že vaše tělo je jednou provždy dané a nemůžete na něm pracovat. Ale vy přece můžete! Existuje cvičení, máme posilovny. Stejně tak je to i s pamětí. Je jako sval, který můžete posilovat a zdokonalovat. Jak? Existuje mnoho technik a strategií, které vám pomohou paměť zlepšit. Mnemotechniky, vizualizace, opakování, organizace informací – to jsou jen některé z nástrojů, které vám mohou pomoci zapamatovat si věci efektivněji a lépe si je vybavit, když je potřebujete.

Léky a doplňky stravy mohou trvale zlepšit paměť a kognitivní funkce.

Ach ty čarovné pilule, které slibují zázraky! Samozřejmě, existují léky a doplňky stravy, které mohou dočasně zlepšit vaši paměť a kognitivní funkce. Ale trvalé a zázračné zlepšení, to je často marketingová informace… tak trochu přitažená za vlasy. Paměť a kognitivní funkce jsou složité procesy, které zahrnují mnoho faktorů – výživu, spánek, fyzickou aktivitu a duševní stimulaci – to všechno při udržování a zlepšování paměti hraje důležitou roli. Pokud vám tedy někdo slibuje, že jedna malá pilulka vám navždy pamatováka vylepší, dejte si pozor.

Paměť je jen projev opakování a nacvičení, není zde místo pro kreativitu.

Paměť není jen mechanický proces opakování a nacvičení – skutečná magie se odehrává, když začnete nové informace spojovat, vytvářet mezi nimi nové asociace a budete kreativní v tom, jak svou paměť využíváte. Stejně tak kreativní přístup k učení může pomoci při tvorbě silných paměťových stop, které se vám z hlavy jen tak nevypaří. Navíc, používáním různých strategií, jako je vizualizace, příběhy nebo metafory, můžete podpořit zapamatování informací a rozvoj kreativity současně.

MÝTY O POZORNOSTI

Pozornost je pevná a neměnná.

„Prostě mi nebylo shůry dáno,” uslyšíte občas na účet pozornosti. Avšak předpoklad, že pozornost je pevnou a neměnnou funkcí a že nemůžete nic udělat, abyste ji zlepšili, není pravdivý. Pozornost lze zlepšit a posílit pomocí cvičení, návyků a tréninku.

Pozornost lze zaměřit na více věcí najednou.

Mnoho lidí si myslí, že jsou schopni soustředit se na více věcí najednou a navíc se domnívají, že tímto způsobem mohou být efektivnější. To však není pravda, protože pozornost lze efektivně zaměřit v jeden daný moment pouze na jednu věc. Pokus o multitasking může vést ke ztrátě času, zhoršené produktivitě a vyčerpání.

Pozornost je stejná pro každého.

Každý jedinec má jedinečnou úroveň pozornosti a způsob, jakým ji používá. Pozornost se může lišit v závislosti na věku, zdravotním stavu, životním stylu a dalších faktorech.

Některé osoby se narodily s lepší pozorností.

Určitě někoho takového znáte – Sheldoni, jejichž pozornost by se dala zařadit mezi nadpozemské schopnosti. A ano, někteří jedinci se zdají být přirozeně pozornější než jiní, nicméně není to způsobeno pouze genetikou nebo přirozenými schopnostmi. Pozornost je složitý proces, který zahrnuje kombinaci vrozených faktorů, vývoje a vlivů prostředí.

Pozornost lze udržet po dlouhou dobu.

I sebelepší techniky nedokážou zastavit přirozenou vlastnost pozornosti – kolísání. Lidská pozornost má své limity a i když byste dokázali vydržet pozorní déle než druzí, vaše schopnost soustředit se začne vyčerpávat. Je to přirozený proces a souvisí s omezenou kapacitou pozornosti, kterou váš mozek má.

MÝTY O MINDFULNESS

Mindfulness znamená, že musíte sedět v klidu v lotosovém sedu.

I když tradiční obrázky a ilustrace k mindfulness často zobrazují osobu v lotosovém sedu, není to její podmínkou. Je to pouze jedna z možností, jak najít pohodlnou a stabilní pozici pro meditaci – můžete při ní ale úplně v pohodě sedět na židli, ležet na zemi, nebo dokonce praktikovat mindfulness při chůzi. Klíčovým prvkem mindfulness je vědomě přítomný stav mysli a pozornost zaměřená na přítomný okamžik.

Mindfulness je náboženská praktika.

Mindfulness je často spojována s určitými náboženskými tradicemi, jako je buddhismus, nicméně je důležité si uvědomit, že sama o sobě není náboženstvím ani náboženskou praktikou – je to spíše psychologická technika zaměřená na zlepšení mentálního zdraví a celkového blahobytu.

Mindfulness je jen o relaxaci.

Vrhnete-li se na mindfulness, tak se samozřejmě relaxaci a uvolnění nevyhnete, avšak žádoucích účinků je daleko více – mindfulness vás učí být více v souladu s realitou, propojit duši a tělo, přijímat okamžik takový, jaký je, a vnímat ho bez soudů a odporu. Učí vás, abyste si byli více vědomi vašich myšlenek, emocí, tělesných pocitů a vnějšího prostředí. Cílem mindfulness tedy není pouze relaxace, ale také rozvoj schopnosti soustředit se, zlepšení emocionální regulace, snížení stresu a celkově, aby vám po fyzické i duševní stránce bylo hej.

Mindfulness je jen pro vystresované či duševně nemocné.

A jako poslední jeden z nejrozšířenějších mýtů. I když se o této technice většinou mluví třeba v souvislosti s prevencí či léčbou syndromu vyhoření, mindfulness není omezena jen na ty, kteří procházejí zvláštními obtížemi nebo duševními poruchami. Je to univerzální nástroj, který může prospět každému, kdo je ochoten otevřít se vědomému prožívání a uvědomit si současný okamžik bez soudů či předsudků.

MÝTY O PSYCHOSOMATICE

Psychosomatické poruchy jsou jenom „v hlavě“ a nejsou skutečné.

Tělo a mysl jsou spojenou nádobou a tvrzení, že psychosomatické poruchy jsou jen v hlavě, je zjednodušující a nepravdivé. Psychosomatické poruchy jsou skutečné a mohou mít jak fyzické, tak psychické projevy.

Pokud máte psychosomatické příznaky, je to vina vaší osobnosti.

To, že člověk trpí psychosomatickým onemocněním, není jeho volbou a není etické mu jeho vznik dávat za vinu. Vznik psychosomatických potíží je komplexní a zahrnuje genetické, biologické, environmentální a psychologické faktory.

Pokud jsou vaše psychosomatické symptomy odhaleny, je méně pravděpodobné, že se budou opakovat.

To, že se příčina symptomů odhalí, samo o sobě nezaručuje, že se nebudou opakovat. Například pokud se tatáž (zranitelnější) osoba dostane do těžké situace či se na ni „navalí” životní problémy, mohou se komplikace vrátit. Ať tak, nebo tak, jejich léčba vyžaduje určité úsilí a samozřejmě také podporu lékařů a nejbližších.

Psychosomatické symptomy jsou vždy výsledkem špatného psychického stavu.

Ne vždy psychosomatické symptomy znamenají, že má jedinec „špatný“ psychický stav. Například i lidé se silnou psychickou odolností a dobrou psychickou pohodou mohou zažívat psychosomatické symptomy v reakci na určité situace, stres nebo fyzické onemocnění.

MÝTY O SEBEDŮVĚŘE

Co pánbíček dal, to nezměníš

Kdyby tento mýtus platil, neměli by koučové a psychoterapeuti na hypotéky, protože ano, sebedůvěra se skutečně dá rozvíjet a měnit. S vhodným přístupem a prací na sobě je totiž možné ji posílit a rozvíjet. Musíte ale být ochotní uznat a přezkoumat vaše vnitřní přesvědčení, pracovat na sebeakceptaci a naučit se zvládat negativní emoce a myšlenky.

Sebedůvěra znamená, že se nonstop cítíte dobře.

Kdo má sebedůvěru, nezažívá mentální breakdowny. Tak to ani náhodou! Vaše sebedůvěra z vás nedělá marvelovského superhrdinu, který se nepotýká s nejistotou a pochybnostmi. Je důležité si uvědomit, že sebedůvěra zahrnuje respektování hodnot, víru ve vlastní schopnosti, přijetí nedokonalostí a schopnost postavit se výzvám a překonávat překážky.

Sebedůvěra znamená, že nemáte pochybnosti.

Pochybnosti jsou přirozenou součástí lidského života a projevují se ve vztahu k různým situacím, rozhodnutím nebo vlastním schopnostem. Sebedůvěra neznamená, že nemáte žádné pochybnosti, ale spíše to, že máte sílu se s nimi vyrovnávat a nenecháváte se jimi podrýt.

Sebedůvěra znamená, že se musíte cítit vždy úspěšní.

Sebedůvěra neznamená, že se vám musí všechno dařit. Úspěch i neúspěch jsou součástí života. Sebedůvěra znamená, že jste schopni se s těmito výzvami vyrovnat a najít řešení, i když to ne vždy vyjde podle plánu.

Sebedůvěra znamená, že musíte být vždycky nejlepší.

Kdyby se sebedůvěra opírala pouze o úspěch, byla by velmi křehká. Sebedůvěra tedy není založena pouze na pocitu neustálého úspěchu, ale stojí na hlubším přesvědčení o vlastní hodnotě a schopnostech, bez ohledu na výsledky a vnější úspěchy. Je postavena na vnitřní síle, důvěře ve vlastní schopnosti a pevném základu sebeúcty. Nezapomeňte ale, že je to stav, který se buduje postupně a vyžaduje, abyste byli ochotni sebereflektovat a rozvíjeli své dovednosti.

MÝTY O ASERTIVITĚ

Asertivita rovná se hlasitost a agrese.

Chladná megera, co si stůj co stůj prosadí své. A co si pod slovem asertivní představíte vy? Asertivita neznamená být automaticky hlasitý, agresivní nebo necitlivý – je to komunikační dovednost, která se zaměřuje na vyjádření vlastních potřeb, názorů a hranic s respektem k sobě i k druhým. Nutně to tedy zahrnuje i umění komunikovat s jasnými a konstruktivními zprávami, respektovat hranice druhých a hledat vyvážené a spravedlivé řešení ve vzájemných vztazích, což ano, chce občas také trochu diplomacie a něhy.

Asertivita vyžaduje sebevědomí.

Ne nutně. Zatímco se asertivita týká způsobu, jakým komunikujete a vyjadřujete své potřeby a hranice, sebevědomí se vztahuje k vašemu přesvědčení o vlastní hodnotě a schopnostech. Asertivita tedy znamená, že máte schopnost jasně vyjádřit své názory a potřeby a bránit svá práva a zájmy, a to i v případě, kdy se necítíte úplně jistě.

Asertivní člověk má vždy pravdu (nebo ji chce mít).

Být asertivní znamená mít schopnost vyjádřit svůj názor nebo stát za svými potřebami bez ohledu na to, zda se shoduje s ostatními nebo ne. Nicméně asertivita také zahrnuje schopnost naslouchat a respektovat názory a potřeby ostatních. To neznamená, že vždy musíte mít pravdu, ale že máte právo vyjádřit svůj názor a být slyšeni.

Asertivní lidé jsou egoističtí a nezávislí.

Asertivita se nezakládá na egoismu a nezávislosti, ale na zdravém vyjadřování vlastních potřeb a hranic s respektem k sobě i k ostatním.

Asertivita znamená, že musíte mít vždy vše pod kontrolou.

Asertivita se nezakládá na potřebě mít všechno pod kontrolou, ale na schopnosti vyjádřit sebe sama a stanovit si jasné hranice.

MÝTY O EMOCÍCH

Emoce jsou slabost.

Někdo je projevuje více, někdo méně… S někým cloumají jako ve vichru, s jiným nehnou. Ať už je to jakkoliv, emoce jsou přirozenou součástí lidského prožívání a neznamenají žádnou formu slabosti. Jsou nástrojem, za který byste měli být vděční: umožňují vám vyjádřit pocity, porozumět vašemu vnitřnímu světu a navazovat hlubší vztahy s ostatními lidmi. Také vám poskytují informace o vašich potřebách, preferencích a o tom, co pro vás má skutečnou hodnotu. Emoce jsou projevem lidské síly a schopnosti se propojit se sebou i s ostatními.

Emoce jsou iracionální.

Ačkoli se mohou zdát nepředvídatelné nebo nepochopitelné, emoce vám poskytují důležité informace o vašem stavu, hodnotách a potřebách. A i když se emoce mohou zdát někdy neovladatelné a iracionální, jsou součástí naší lidské podstaty a mohou být zdrojem inspirace, kreativity a hlubšího porozumění.

Emoce jsou vrozené.

Tento mýtus není úplně přesný. Zatímco existují určité emocionální reakce, které jsou vrozené a přítomné již od narození, jako je například strach z hlasitých zvuků, většina emocí se vyvíjí a formuje v průběhu života na základě našich zkušeností, prostředí a sociálního kontextu. Emoční prožívání je tedy ovlivněno genetickými faktory, ale také sociálním učením, výchovou a interakcemi s okolním světem.

Emoce jsou univerzální.

I když existují určité základní emoce, které jsou společné všem lidem bez ohledu na to, kde žijí, jejich projevy jsou závislé na kulturním kontextu. Někde je například při truchlení normální plakat za hory, za doly, jinde se truchlí potichoučku. To, jakým způsobem emoce vyjadřujeme, interpretujeme a regulujeme, tedy závisí na kultuře, jazyku i sociálních normách.

Emoce jsou vždy vidět.

Rozzlobené rodiče, žárlivého manžela nebo depresivní kamarádku přečtete snadno, mnoho emocí se ale projevuje prostřednictvím jemných gest, mikro výrazů nebo změn v tělesné reakci, které mohou být snadno přehlédnuté. Navíc existují i vnitřní emoce, které mohou být skryté před ostatními lidmi. Lidé mohou umět své emoce maskovat, kontrolovat nebo je potlačovat v závislosti na situaci, kultuře nebo osobním nastavení. Je důležité rozumět, že emoční projev je mnohem složitější a rozmanitější, než se navenek jeví, a že viditelnost emocí není vždy zcela přesným ukazatelem toho, co někdo prožívá.

Emoce jsou jen nepříjemné projevy a je lepší se jim vyhýbat.

Emoce jsou jako průvodci vašeho vnitřního světa. Říkají vám něco důležitého o vašich potřebách, hodnotách a přáních. Když je potlačujete nebo se jim snažíte vyhnout, tak vlastně potlačujete a zanedbáváte důležité informace, které vám vaše emoce sdělují.

Emoce jsou nekontrolovatelné a ovládají naše myšlení a chování.

Kdo někdy nezažil emoční nálož… ano, emoce mohou být silné a intenzivní. Možná jste sami zažili momenty, kdy vás úplně pohltily. Ale to neznamená, že jsou úplně nekontrolovatelné – máme schopnost ovlivňovat a regulovat naše reakce na ně. Není to ale jen tak. Kontrola emocí vyžaduje určitou míru sebekontroly a povědomí o tom, co se děje uvnitř nás. Naučit se rozpoznávat a pojmenovávat emoce je prvním krokem k tomu, abyste nad nimi získali větší kontrolu. Když si uvědomíte, jaké emoce ve vás právě probíhají, můžete zvolit, jak na ně reagovat.

Emoce jsou slabost a projev nedostatečného sebeovládání.

Mít emoce neznamená, že jste slabí. Právě naopak! Emoce jsou přirozenou součástí lidského prožívání a jejich vyjadřování a prožívání často vyžaduje sílu a odvahu. A k čemu vám vlastně jsou? Ukazují na to, že jste schopni cítit a reagovat na svět kolem vás.

Emoce jsou jen dočasný stav a nemají dlouhodobý vliv na naše blaho.

Věřit, že emoce jsou jen dočasným stavem a nemají dlouhodobý vliv na naše blaho, je jako si myslet, že oceán je jen jednorázová vlna, která se rychle vytratí. Jenže stejně jako to funguje na oceánu, tak je to i v našem emočním světě – někdy je vlnobití silnější, někdy je hladina poklidná. Ale vždy se jedná o pohyb, který ovlivňuje naše vnímání, myšlení a chování, a to jak krátkodobě, tak dlouhodobě.

MÝTY O SMUTKU

Smutek je slabost.

Smutek není projevem slabosti, ale přirozenou reakcí na ztrátu nebo změnu. Je to emocionální stav, který může být prožíván každým, bez ohledu na to, jak silný nebo slabý se zdá.

Čas léčí všechny rány.

I když může být čas užitečný při zotavení se ze smutku, není to jediný faktor. Mnoho lidí potřebuje kromě času také podporu a porozumění od rodiny, přátel nebo na terapii.

Smutek má určitou délku trvání.

Smutek nemá určitou délku trvání a každý si ho prožívá jinak. Neexistuje smuteční od-do. Někteří lidé se cítí lépe během několika týdnů, zatímco jiným to trvá měsíce nebo dokonce roky.

Smutek lze přepít/přejíst/přebít.

Určitě jste zažili někoho, kdo pil tzv. na žal. Nebo někoho, kdo se po rozchodu odebral na gauč a uspořádal zajídací gastrofestival. Zkoušet potlačit nebo přebít smutek však nezaručuje jeho vyřešení. Přijímání a vyjadřování smutku je důležitou součástí procesu zpracování emocí a hlavně: cestou uzdravování. Snaha přebít smutek pomocí nezdravých mechanismů, jako je nadměrné pití, přejídání nebo potlačování emocí, může vést k dlouhodobým komplikacím a zhoršení duševního zdraví.

MÝTY O VZTEKU

Vztek je špatná emoce.

Odmalička jste možná poslouchali, že se nemáte vztekat, přitom se jedná o normální reakci na frustraci, nespravedlnost nebo porušení osobních hranic. Emoce vzteku může signalizovat potřebu ochrany, změny nebo vyjádření svých hranic a potřeb. Je však důležité rozlišovat mezi projevem vzteku a agresivním chováním. Agresivní chování, které způsobuje škodu druhým lidem, není přijatelné. Nicméně, samotný vztek jako emoční stav je normální a může být vyjadřován zcela konstruktivně.

Vztek je vždy destruktivní.

Vztek může být konstruktivní, pokud se naučíme ho řídit a používat ho k řešení problémů. Naučit se zvládat vztek zdravým způsobem je důležitou dovedností, která vám umožní udržovat zdravé mezilidské vztahy a řešit konflikty konstruktivně.

Vztek se projevuje jen slovně nebo fyzicky.

Lidé vztek vyjadřují nejen slovně nebo fyzicky, ale také například pasivní agresivitou, ignorováním nebo úzkostí.

Vztek je vždy namířen proti druhým lidem.

Vztek může být zaměřen i na sebe sama nebo na určité situace, a není vždy nutně spojen s druhými lidmi.

Vztek se dá úplně potlačit.

Potlačení vzteku může vést k ještě větší explozi emocí později. Je proto důležité se naučit vyjádřit a řídit svůj vztek zdravým způsobem.

MÝTY O STRACHU

Strach je vždy nepříznivý a brání nám v rozvoji a úspěchu.

Strach je na černé listině emocí – ačkoli je často vnímán jako negativní, ve skutečnosti vás může motivovat k akci, chránit vás a vést k růstu a překonání výzev. Je však důležité umět strach zdravě regulovat a nechat ho být hnací silou, která nás posouvá vpřed, namísto toho, aby vás paralyzoval. Správně zvládnutý strach může následně přinést růst, úspěch a rozšíření hranic.

Lidé se strachem se musí vyrovnat sami a nemají hledat pomoc.

Sociální podpora, odborná pomoc a výměna zkušeností. Tři zásady, které si bereme jako zbroj proti tomuto mýtu – ačkoliv je pravda, že strach je něco, co se odehrává ve vás a nikdo nebude nikdy přesně vědět, jaké to je, na jeho zvládnutí nemusíte být sami. Hledání podpory a pomoci od rodiny, přátel či odborníků nebo výměna zkušeností na podpůrných skupinách, to vše může poskytnout vhodné nástroje a strategie pro to, abyste strach zvládli.

Strach je nebezpečný a je třeba se mu vyhýbat za každou cenu.

Strach je ve skutečnosti úžasná vymoženost – je to vnitřní alarm, který vás varuje před nebezpečím a umí vás nahecovat k akci. Zdravá míra strachu vám pomáhá přizpůsobit se prostředí a chrání vás. Problém však nastává, když vám tzv. přeroste přes hlavu, tedy když už ho zažíváte v té míře, kdy je přehnaný, omezující a kdy vám narušuje život.

Strach je jen projev nedostatečného vzdělání a informovanosti.

Strach je přirozenou emocí a určitě nemá v hledáčku jenom ty, kteří nedosáhli červeného diplomu. Učiliště, maturita nebo doktorát, strachu je to úplně „putna”. Jak to? Strach je důsledkem biologické, evolučně vyvinuté reakce, která vám umožňuje přežít a chránit se před potenciálním nebezpečím. Není tedy otázkou vzdělání, ale představuje neoddělitelnou součást našeho bytí.

MÝTY O SPÁNKU

Potřebujeme pouze 5-6 hodin spánku denně.

Sem tam se objeví nějaký manažer ze Silicon Valley, který vám prostřednictvím knižního bestselleru sdělí, že spánek je vymoženost a s klidnou hlavou se o něho můžete připravit. Tento mýtus je bohužel široce rozšířený, a i když je potřeba spánku dost individuální, dospělí potřebují průměrně 7-9 hodin spánku denně, aby se cítili dostatečně odpočinutí a plně funkční.

Spánek je pasivní činnost.

Spánek je aktivní proces, během kterého mozek pracuje, tělo regeneruje a paměť pracuje na plné obrátky, aby uložila paměťové stopy. Takže i když se na první pohled zdá, že se nic neděje, děje se toho mnoho.

Spánek je zbytečný luxus.

Naopak, spánek je nezbytný pro celkové zdraví a fungování těla a mozku. Nedostatek spánku může vést k řadě zdravotních problémů, jako jsou obezita, diabetes, hypertenze, kardiovaskulární onemocnění a psychické problémy.

Ztracený spánek doženete o víkendu.

Spánek není pouhý „dluh", který můžete nahromadit a dožít si ho během víkendu či volného času. Přetížení nedostatkem spánku během týdne a snažení se to vyrovnat dlouhým spánkem o víkendu může mít negativní dopady na váš cirkadiánní rytmus a spánkový režim. Váš organismus je přirozeně synchronizován s pravidelným spánkovým rozvrhem, a pokus o náhlou změnu tohoto rozvrhu může způsobit narušení spánkových cyklů, problémy s usínáním a probouzením, a sníženou kvalitu spánku.

Když spíte více, jste líní a nemotivovaní.

Představíte-li si spánek jako palivo, které vám dodává sílu do vašeho vnitřního motoru, pak je vám určitě jasné, že tento mýtus nemůže být pravda. Když máte dostatek paliva, vaše tělo i mysl fungují optimálně. Naopak, nedostatek spánku vám může způsobit vyčerpanost, ospalost a pokles motivace.

Když spíte, ztrácíte kontrolu nad svým životem a situacemi.

Tento mýtus by tak zhruba odpovídal tvrzení, že když si nasadíte ponožky, ztrácíte schopnost řídit automobil. Takže jaká je realita? Ano, když spíte, tak se vaše vědomí stáhne, a to proto, aby mysl a tělo dostaly prostor pro důležité procesy, které podporují regeneraci a obnovu těla. Není to ale stav jako kóma – jedná se o střídající se fáze mělčího a hlubšího spánku, jehož dostatek nám naopak pomáhá připravovat se na budoucí situace a výzvy.

Pokud si odpočinete během dne, nemusíte spát dostatečně v noci.

Kdo by odmítl popolední siestičku! Ale pozor pozor, i když vám krátký odpočinek během dne může poskytnout okamžitou úlevu a znovu nabít vaši energii, nemůže kompletně nahradit nedostatek spánku v noci. Proč? Spánkový cyklus se skládá z různých fází, které mají specifický vliv na naše tělo a mysl. Hluboký a nepřerušovaný spánek v noci je klíčový pro procesy obnovy, regeneraci a konsolidaci paměti. Během těchto nočních hodin dochází k různým fyziologickým a neurologickým procesům, které jsou pro naše zdraví a blaho nezbytné. Proto je ideální vytvořit si pravidelný spánkový režim, který zahrnuje dostatečnou dobu spánku v noci a v případě potřeby si dovolit krátké odpočinky během dne.

Léky na spaní jsou bezpečný a účinný způsob, jak regulovat spánek.

Jsou situace, kdy mohou léky na spaní skutečně pomoci – například při nárazové nespavosti způsobené nějakou vážnou krizí nebo stresujícími událostmi. Nicméně, jako u všech léků, je důležité používat je s opatrností, krátkodobě a pod dohledem lékaře. Vzhledem k tomu, že tyto léky mají vedlejší účinky, je nejlepší přístup k regulaci spánku vytváření zdravých spánkových návyků a prostředí, které podporuje přirozený spánkový cyklus.

Spánek nemá žádný vliv na mé paměťové a učební schopnosti.

Pokud chcete před zkouškou jet ,,durch” přes noc a hecnout to bez spánku, tak se dopouštíte té největší studentské chyby – spánek hraje zásadní roli při paměti a učení a jeho nedostatek může mít negativní dopad na vaše kognitivní funkce. Během spánku dochází ke konsolidaci paměťových stop, což umožňuje, aby se vám nové informace a dovednosti „nevypařily”. Spánek také podporuje kreativitu a schopnost řešit problémy tím, že umožňuje mozkovým strukturám vytvářet nové spoje a asociace.

MÝTY O PORUCHÁCH PŘÍJMU POTRAVY

Poruchy příjmu potravy jsou jen o stravování.

Poruchy příjmu potravy, jako je anorexie či bulimie, jsou mnohem komplexnější než pouhé záležitosti stravování. Mají kořeny v různých faktorech, včetně psychologických, emocionálních, sociálních a genetických aspektů. Stravování samo o sobě je tedy jen jedním zjevným projevem těchto poruch. Lidé trpící poruchami příjmu potravy často bojují s narušeným vnímáním vlastního těla, negativním obrazem sebe sama, kontrolními a úzkostnými tendencemi, a mnoha dalšími emocionálními a psychologickými vlivy. Poruchy příjmu potravy mohou také souviset s depresí, úzkostí nebo dalšími duševními poruchami.

Poruchy příjmu potravy postihují pouze mladé ženy.

Je pravda, že tato onemocnění jsou častěji diagnostikována u mladší populace, zejména u dívek a žen ve věku 15-25 let. Nicméně je důležité si uvědomit, že poruchy příjmu potravy mohou postihnout osoby bez ohledu na věk, pohlaví, etnickou příslušnost nebo sociální status. Statistiky navíc ukazují, že počet diagnostikovaných případů mezi muži stále stoupá.

Poruchy příjmu potravy způsobují svým přístupem rodiče.

I když mohou rodinné faktory hrát určitou roli, není správné obviňovat rodiče nebo rodinné prostředí jako jediné viníky poruch příjmu potravy – jsou to komplexní onemocnění, která zahrnují genetické, biologické, psychologické, sociokulturní a environmentální faktory (například genetickou predispozici, biochemické nerovnováhy v mozku, přecitlivělost na stres, nízké sebevědomí, sociální tlaky a mnoho dalších aspektů).

MÝTY O PSYCHOHYGIENĚ

Psychohygiena je záležitostí duševně nemocných.

Stejně jako si každý den čistíme zuby a s železnou pravidelností dbáme o to, aby tělo fungovalo tak, jak má, je důležité se starat i o své duševní zdraví. Psychohygiena zahrnuje různé strategie a nástroje, které pomáhají zlepšovat náš emocionální stav, zvládat stres, budovat sebeúctu a zvládat nároky dnešní doby. Psychohygiena tedy rozhodně není jen pro duševně nemocné a hovoří se čím dál naléhavěji o tom, ať je součástí školních osnov a firemních kultur.

Psychohygiena rovná se pozitivní myšlení.

Samozřejmě, že hezké, sluníčkové myšlení se v psychohygieně sem tam mihne, ale poctivá péče o duši zahrnuje mnohem více než pouhé „myslet pozitivně“. Jedná se o komplexní přístup k péči o naše duševní zdraví, který může zahrnovat pravidelný digitální detox, pobyt v přírodě, meditaci, cvičení, osvojení technik na zvládání stresu, zdravé mezilidské vztahy a využívání podpory zdravotních profesionálů.

Jednou ročně na wellness a je to.

Někteří lidé mohou mít dojem, že stačí udělat jednu psychohygienickou aktivitu nebo praktiku a jejich duševní zdraví bude v pořádku. Ve skutečnosti je psychohygiena procesem, který vyžaduje pravidelnou a dlouhodobou péči.

MÝTY O VZTAZÍCH

Vztahy by měly být bezkonfliktní.

To, že máte doma sem tam Itálii, rozhodně neznamená, že je váš vztah odsouzen k zániku. Pokud je ve vztahu radost a harmonie, je to značka ideál, ale nezapomínejme, že stejně tak k nim patří konflikty a obtíže. Ty mohou všem zúčastněným sloužit jako příležitost ke komunikaci, učení se a růstu. Umění tedy není se konfliktům vyhýbat, ale naučit se je konstruktivně řešit a pracovat na vzájemném porozumění.

Vztahy jsou zdrojem trvalého štěstí a naplnění.

Štěstí a naplnění, jooo, to je přece to, co všichni chceme. Jenže trvalé štěstí není závislé pouze na vztahu – osobní štěstí zahrnuje také vlastní sebeúctu a to, že pociťujete naplnění a seberealizaci i v jiných oblastech života. Vztah by měl být tedy doplňkem k osobnímu štěstí, nikoli jeho jediným zdrojem.

Láska stačí ke všemu a není potřeba na vztahu pracovat.

Kdyby vztah měl stát jen na lásce, tak by ho první vichřice smetla. Láska je bezpochyby důležitým základem vztahu, ale zdravý a pevný vztah vyžaduje také práci a úsilí. Jakou práci? Především na komunikaci, respektu, kompromisech a porozumění, byť se vaše názory mohou lišit. Nečekejte tedy, že láska vše podrží, důležitá je taky vaše vztahová práce a péče.

Správný vztah je ten, ve kterém se partneři nemění.

Dřív četl knihy a teď nevyjde z domu bez podcastu? Dřív se česala a teď nosí týden ten stejný drdol? Stejně jako se v průběhu času měníte vy, stejně tak se mění i vztahy. Zdravý vztah zahrnuje schopnost adaptovat se na změny a růst, jak individuálně, tak společně. Důležité je být schopen podporovat a akceptovat změny u partnera a společně hledat způsoby, jak se s novými situacemi vyrovnat.

Vztahy jsou jen romantické a vášnivé, bez práce a úsilí.

Romantické a vášnivé tóčo, kdo ho zažil, ví… zároveň vám ale každý psycholog řekne, že kdybyste byli stále tak vášniví a zamilovaní jako na začátku, váš organismus by zkolaboval. Vztahy tedy začínají vášní a romantikou, ale aby byly trvalé a hluboké, vyžadují také práci a úsilí. Možná to tedy po dvou letech už nebude takové rodeo, ale berte to tak, že původní energie se později přelévá spíše do rozvíjení a prohloubení intimity a vztahu.

Vztahy jsou jen o fyzické přitažlivosti a sexuálním životě.

Kdyby to bylo jenom o sexu, sexappealu a o tom, že vás při pohledu na druhého začnou šimrat v břichu motýlci…. nestačilo by to. Vztahy jsou totiž mnohem komplexnější. Zdravý vztah zahrnuje také emocionální spojení, vzájemnou podporu, důvěru, komunikaci a sdílení společných hodnot. Tvoříte svébytnou jednotku, která se nebude věnovat jen pročítání Kámasútry, ale budete procházet životem se všemi jeho výzvami a nástrahami.

Šťastný vztah znamená, že se partneři ve všem shodují.

Prkýnko nahoře, nebo dole? Když jsem ho já musel zvednout, proč ty bys ho nemohla dát dolů? Bang bang a je tu klasický konflikt. I přesto, že spolu nesouhlasíte ve všem, ale můžete být šťastní. Důležité je mít respekt ke svým rozdílům a být schopen konstruktivního dialogu a kompromisu. Různorodost a individuální perspektivy mohou přispět k obohacení vztahu a umožnit růst.

Vztahy jsou jen o tom, že jeden partner slouží druhému.

Vzájemnost, rovnost a respekt. Motto, které by se mělo tisknout na vlajky a vyvěsit nad každým novým vztahem. Nejde o to, že jeden partner slouží druhému, ale o to, že oba partneři se navzájem podporují a vytvářejí pevné pouto založené na vzájemné lásce a respektu.

Dlouhodobé vztahy jsou nudné a ztrácejí vášeň.

Dobré víno musí uzrát. To se dá aplikovat i na vztahy. Samozřejmě se po čase (zejména s příchodem dětí) mohou dostat do zaběhnuté rutiny, ale i to je úkol vztahů: udržovat oheň a připomínat si, čím vším můžete oba přiložit. Takže ano, není to samozřejmé a je důležité, abyste do emocionálního a fyzického spojení s partnerem investovali čas a energii.

Vztahy jsou jen o kompromisu, přizpůsobování se a vzdávání se

Ve skutečnosti jsou zdravé vztahy docela pracné: vyžadují totiž to, aby byly uspokojeny jak potřeby vztahu jako celku, tak respektování potřeb obou stran, které do něho vstupují. Zdravý vztah by měl mezi všemi prvky najít rovnováhu… a uf, je to dřina. Ale vzdávat sami sebe se určitě nemusíte.

Vztahy jsou jen o romantických gestech a grandiózních projevech lásky.

Kdo by si neubreknul u Lásky nebeské? Koho nepotěší pugét růží nebo diamant v šálku s kávou? Jasně, romantická gesta a projevy lásky jsou super, ale ruku na srdce, nejsme v Hollywoodu. Vztahy se kromě krmení holubů v Central parku opírají spíše o každodenní péči, pozornost, respekt a podporu. Proto po čase bude možná místo drahých prstenů stačit, když vám drahá polovička ráno seškrábe sníh z auta, vyslechne si to, co řešíte v práci, nebo vám prostě jen připraví čaj a sušenku, abyste si na chvíli dáchli.

Vztahy jsou jen o materiálním zabezpečení a finanční stabilitě.

Samozřejmě materiální zabezpečení hraje důležitou roli (nejen) ve vztahu, ale není jediným měřítkem jeho úspěchu. Nejvíce cenným majetkem vztahu je emocionální pouto, vzájemné porozumění a podpora. A to všechno jde i v době, kdy se vaše finanční stabilita otřásá.

Vztahy se mohou udržet jen na základě vzájemné závislosti.

Neztratit ve vztahu sám sebe. To je vážný úkol pro obě strany. To, že je ohromně důležité, aby každý partner měl svou vlastní identitu, zájmy a nezávislost, se sice moc neříká, je to ale podmínkou pro to, aby vztah nebyl omezující. Skutečné partnerství je totiž založeno na vzájemnosti, aniž byste ztratili svou individuální svobodu a autonomii.

Vztahy jsou jen o získávání a manipulaci s druhým.

Manipulace a sobecké získávání jsou znaky nezdravých vztahů, které poškozují důvěru a druhé osoby zraňují. Zdravý vztah je založen na vzájemném dobrovolném dávání, respektování a podpoře. Je o vzájemném růstu a sdílení životní cesty, nikoliv o vytunelování druhého člověka k vlastnímu prospěchu.

MÝTY O SEBELÁSCE

Sebeláska je sobectví a egoismus.

Sebeláska není egoismus. Berte ho spíš jako dárek, který dáváte sami sobě. Máte-li rádi sebe, není to přece na úkor druhých. Právě naopak! Sebeláska vám dává sílu a energii, abyste mohli být pro druhé lepší. Představte si ho jako pramen, ze kterého neustále čerpáte, abyste měli rádi nejen sebe, ale šířili lásku a péči i mezi ostatní.

Sebeláska je sebepotvrzování a nezdravá touha po chválení ostatními.

Skutečná sebeláska je založena na vnitřním sebepřijetí a vědomí vlastní hodnoty bez nutnosti potvrzení od ostatních. Jde o schopnost mít zdravý vztah ke svému já, přijímat se se vším všudy, vyrovnávat se s vlastními nedokonalostmi a pečovat o sebe na všech úrovních vašeho života. Pokud se tedy máte dostatečně rádi, nepotřebujete chválení ostatními – jste natolik pevní v kramflecích, že tuhle potřebu nepociťujete.

Sebeláska je odmítání pomoci a podpory od ostatních.

Když milujete sami sebe, neznamená to, že odmítáte pomoc nebo ignorujete podporu ostatních. Naopak, podstatnou částí sebelásky je také schopnost identifikovat situace, kdy vám mohou pomoci druzí, a mít sílu si o tuto pomoc skutečně říct.

Sebeláska je pýcha a nadřazenost vůči ostatním.

To, že máte respekt k sobě samým a máte se rádi, automaticky nevyřazuje ze hry ostatní lidi. Skutečná sebeláska zahrnuje empatii, soucit a respekt ke všem lidem, včetně vás samých. Je to vnitřní stav, ve kterém si vážíte sebe i druhých, aniž byste je znevýhodňovali nebo jimi pohrdali.

Sebeláska je sebeobdiv a nadměrná péče o vlastní image.

Kdo se ohání hashtagem sebeláska, je ultimátní narcis! Jenže ne. Sebeláska není jen o sebeobdivu nebo o tom, že se ráno češete a malujete déle než ostatní. Sebeláska je o komplexním přístupu k vám samým, kdy umíte naslouchat vašim vnitřním pocitům, hodnotám a kdy včas rozpoznáte vaše potřeby.

Děkujeme, že jste dočetli až sem a pomáháte s námi bojovat proti mýtům, které lidem s psychickými obtížemi ubližují. Doufáme, že jste se z této databáze poučili a něco nového jste se dozvěděli.

Pokud by vás vzdělávání v oblasti duševního zdraví zajímalo více do hloubky a prakticky, studujte s námi Brainee akademii, online vzdělávací program o duševním zdraví a osobním rozvoji.

Více než 30 odborníků vás srozumitelně provede zajímavými tématy. Podívejte se na náš studijní program.