Duševní zdraví
Tereza's diary: Trpím anorexií
Trpím anorexií.
Ne, neznamená to, že jím jedno jablko denně nebo že chci vypadat jako modelka z časopisu. Znamená to, že trpím psychickým onemocněním, na které umírá každý desátý člověk a které i mě už několik let ničí.
Dlouhou dobu jsem si myslela, že jen žiju „aktivním zdravým životním stylem” a že se mě anorexie vůbec netýká – když jsem totiž před pár lety nabyla podezření a hledala jsem si, jaké jsou její příznaky, všude jsem si přečetla tak akorát to, že daný člověk nejí, a to nebyl můj případ.
Navíc naše společnost ty nezdravé vzorce chování vyznává a vlastně věci jako striktní jídelníček nebo uběhnuté kilometry dokonce oslavuje. O iracionálních pravidlech, rituálech okolo jídla, striktních rutinách, závislosti na cvičení, kompulzivním pohybu nebo obsedantním chování se bohužel stále příliš nemluví, a proto jsem se rozhodla sdílet svůj příběh.
Nikdo se nezajímal o mé duševní zdraví
Už okolo 12 let jsem byla hodně vyspělá a na rozdíl od svých spolužaček jsem měla ženské křivky. Začalo si toho všímat i okolí a v období, kdy jsem byla sama zmatená a nevěděla jsem, jak své měnící se tělo přijmout, jsem se stala obětí šikany.
Ta mě dovedla k tomu, že jsem z jídelníčku nejdřív vyřadila smažené brambůrky, potom jsem přestala svačit, až jsem se nakonec bála i napít čisté vody. Dokonce jsem začala jezdit k doktorce na převažování a jelikož jsem z hrozby hospitalizace v nemocnici měla opravdu strach, celkem rychle jsem přibrala na „zdravou váhu” a byla jsem tedy považována za „uzdravenou”.
Nikdo se v té době bohužel nezajímal o mé duševní zdraví, a tak jsem si až poměrně nedávno uvědomila a hlavně přiznala, že jsem se z anorexie vlastně nikdy reálně neuzdravila.
Že to, co jsem považovala za onen „aktivní zdravý životní styl”, byla ve skutečnosti porucha příjmu potravy, která mě připravila o několik let života.
Je to jako vztah s tyranem
Vytvořila jsem si totiž takový svůj vlastní svět, který bych připodobnila ke vztahu s tyranem.
Na jednu stranu moc dobře víte, že vás ničí. Nadává vám, nutí vás dělat věci, které nechcete, a kvůli jeho striktním pravidlům „nemáte čas” ani myšlenky na nic jiného než na jídlo, pohyb, cvičení.
Připadáte si jako ve vězení, v hloubi duše víte, že po jeho boku nejste a nikdy nebudete šťastné, ale… on vám pokaždé slíbí, že už vám neublíží.
Slibuje vám jistotu, oporu a bezpečí. Snaží se vás přesvědčit, že ho potřebujete, namlouvá vám, že bez něj nejste nic a vy máte tak velký STRACH ho opustit, že raději dál poslušně plníte všechny jeho příkazy.
Anorexie vás má absolutně pod kontrolou
Já jsem se mu už párkrát snažila utéct, ale z důvodu své neznalosti jsem nezvolila správné způsoby. Anorexie totiž zdaleka není o touze být hubená a většinou ani není o jídle jako takovém. Ne, opravdu to není něco, co by dokázal vyřešit jídelníček s perfektním poměrem makroživin a každodenní vážení, na čemž jsou v dnešní době bohužel často založené různé koučinky.
Vlastně právě tohle jsou pro anorexii typické rysy – nalhává vám, že díky (pseudo)jistotám jako jsou kalorie, váha nebo nachozené kroky máte svůj život pod kontrolou, a přitom má celou dobu pod kontrolou ona vás.
Cesta k uzdravení není lineární a hlavně, není stejná pro všechny. Přestože se u lidí trpících anorexií dá najít hned několik podobností, bohužel neexistuje žádná „zázračná pilulka”, která by vyhovovala úplně všem.
Někoho zachrání pobyt v nemocnici, někoho léčba doma, někdo potřebuje pomoc, někdo to zvládne sám, někdo do té ledové vody skočí po hlavě, někdo nejdřív opatrně smáčí prsty…
Cesty mohou být různé a všechny jsou správné, pokud tedy vedou k uzdravení.
K uzdravení nevedou slova, ale činy
Anorexie je psychické onemocnění založené na iracionalitě, a proto se těžko vysvětluje člověku, co s ním nemá zkušenost. Vlastně jsem dlouhou dobu spoustu věcí nedokázala vysvětlit ani sama sobě – například to, proč jsem posledních pár let opravdu CHTĚLA přibrat, ale zároveň jsem dělala všechno pro to, abych tomu zabránila.
Teď už tomu rozumím a také vím, že k uzdravení z poruchy příjmu potravy nevedou slova. Vedou k němu činy a to takové, které doprovází křik, pláč, úzkost, a hlavně takový STRACH, že se ani nedá vyjádřit slovy.
Nicméně, na strach ještě nikdy nikdo neumřel. Ale na anorexii? Tak na tu umírá každý desátý člověk a celkově určitou formou PPP (poruchy příjmu potravy) trpí až 70 milionů lidí.
Proto si myslím, že i někdo z vás zná člověka, co si tímhle onemocněním prochází. Možná si jím procházíš právě ty a možná… možná si to ani neuvědomuješ jako já tenkrát před lety.
Proto bych na závěr ráda odkázala na svůj Instagramový profil @terezas_diary, kde o tomhle tématu otevřeně mluvím a snažím se ukázat, že v tom člověk není sám.
Jsme v tom #sPPPolu.
Autorkou textu je Tereza Šlancarová, která měla odvahu podělit se o své zkušenosti a pocity.