Metody, kterými psychoterapeuti působí na duši

Začneme otázkou: Co si představíte, když se řekne terapie? Místnost plná knih – křeslo s vousatým pánem – stoleček s kapesníčky – prázdný gauč… A na něm vy? Jasně, to je takový typický obrázek, který ale ne vždy odpovídá tomu, co se ve skutečnosti v terapii děje.

Proto se dnes podíváme zblízka na metody, které jsou důkazem, že ne vždy jde o sezení, kdy klient mluví a terapeut naslouchá.

Psychodrama

Scéna: Manželská hádka, klapka, jedem! Ano, při psychodramatu se připravte na pořádnou akci – je to totiž typ zážitkové terapie, kde lidé zkoumají své problémy hraním událostí ze svého života. Pokud vás napadlo slovo divadlo, tak jste velmi blízko, protože zakladatel této metody, J. L. Moreno, skutečně stanovil prostředí podobné tomu divadelnímu: jeviště, protagonista, režisér, pomocní herci a psychodramatické publikum.

O čem psychodrama bude? Někdo si během psychodramatu odehraje traumatické zkušenosti z minulosti, někdo si trénuje sebeprosazení nebo prostě jen nahlas pojmenovává tok myšlenek, který má v hlavě. A proč?

Představte si trenažér v autoškole – v bezpečném prostředí, kde nic nehrozí, si natrénujete, jak to bude jednou na silnici. Připravíte se na situace, které mohou nastat. A dopracujete se k vědomí: „Ano, mám to ve svých rukou”.

Psychodrama zkrátka vytváří alternativní a bezpečnou verzi reality, díky níž můžeme získat náhled na to, co se nám v životě děje, zažít tzv. emoční korekci a rozšířit povědomí o tom, jak jinak lze životní situace zvládat.

Psychogymnastika

A u akce ještě zůstaneme. Tentokrát to ale bude úplně beze slov. Cože? Terapie beze slov? Ano, vyjádřit pocity, duševní dění, vztahy a situace pantomimicky, to je úkol účastníků tzv. psychogymnastiky – metody, která se může používat jak ve skupinových, tak individuálních sezeních. Řečí těla přitom musíte ztvárnit terapeuticky významná témata, jako například váš vztah k rodičům nebo to, jak se cítíte, když se šéfovy nároky stupňují a vy se cítíte totálně zahlcení.

Tak schválně, jak byste to tělem vyjádřili vy?

Prázdná židle

Od akce si teď možná chvíli odpočineme… A nebo ne. Však uvidíte sami.

Znáte tu situaci, kdy si například po konfliktu s někým přehráváte, co všechno jste mohli říct? Tak to se vám bude líbit metoda prázdné židle. Tato technika pochází z gestalt terapie a princip je velmi jednoduchý: posadíte se naproti prázdné židli a začnete rozmlouvat, a to buď s jednotlivými části vašeho já, nebo s lidmi, se kterými máte například nevyřízené účty.

Desenzibilizace a expozice

A od prázdné židle se dostaneme k pavoukům a hadům, popřípadě k čemukoliv, co vám nahání nepřiměřený a paralyzující strach.

Zavřete oči a představte si to, z čeho máte hrůzu.

Během tzv. systematické desenzibilizace se s těmito strachy konfrontujete, avšak „jen v hlavě” a postupně – nejprve vás terapeut pořádně zrelaxuje a následně si představujete to, co vás děsí. A to tak dlouho, až tento podnět ztratí svůj emoční náboj a strach se vypaří.

To, zda se skutečně vypařil se pak ověří během tzv. expozice (vystavení) tomuto podnětu – například jste si představovali, jak vám pavouk leze po těle, ale pak už se nejede v představách, ale na živo.

Virtuální realita

Zatímco v jiných vědách hřměly počítače a kilobajty jen lítaly, psychologie si s moderními technologiemi dlouhou dobu dávala na čas. Ovšem pouze do vzniku virtuální reality. Ta dnes terapeutům a jejich klientům nabízí digitální reprezentaci vnějšího světa, v níž mohou být kontrolovaně vystaveni nepříjemným podnětům, cvičit sociální interakci nebo naučit se odvádět pozornost od chronické bolesti.

Paradoxní intence

Nyní si představte, že jedete do divadla, posadíte se, když v tom… Safra, vypla já jsem tu žehličku? To, že se vám to stane jednou za čas, je v pořádku, avšak jsou tací, kteří se vrací na „controlling” denně, a to třeba třicetkrát. V léčbě těchto úzkostných stavů se osvědčila metoda paradoxní intence, kdy si záměrně a co s nejvíce detaily představujete, přejete či přímo nacvičíte ten nejkatastrofálnější scénář, jaký vaše hlava dokáže vyprodukovat.

„Přeju si, aby žehlička byla zapnutá, začne hořet prkno, od prkna chytne záclona, shoří dům, připravím 12 rodin o bydlení, zhroutím se, tím pádem mě vyhodí z práce, nebudu moci splácet dluhy a skončím na ulici.”

Jiným příkladem, kdy se paradoxní intence využívá, je například strach z veřejného vystoupení, v tomto případě by však paradoxní intence probíhala více nácvikově. Např. „Mám strach, že jakmile vstoupím na pódium, podlomí se mi nohy, pustím mi papíry a spadnu na zem jako hruška.”

V tomto případě by terapeut mohl vyhledat pódium, kde by tohle všechno chtěl vidět, a to třeba několikrát za sebou.

Sandplay

Pískoviště u terapeuta? Ano, i když to na první pohled vypadá jako nácvik na dovolenou, patří sandplay, vynalezená londýnskou psychiatričkou Margaret Lowenfeldovou, mezi nejzajímavější psychoterapeutické metody.

A v čem sandplay spočívá?

Klient psychoterapie má k dispozici širokou škálu stavebních materiálů a figurek (v dětské psychoterapii hraček a zvířátek), z nichž má dle instrukcí v písku vyrobit, co se mu zlíbí (další pokyny nedostane). Jak klient tvaruje a pohybuje figurkami, terapeut sedí poblíž a zaznamenává, co klient používá a co dělá (pokud vůbec něco). Terapeut pak prožívá vznikající symbolický materiál a snaží se udržet vynořující se nevědomé obsahy, tzn. zachytit, co se během hry snažilo klientovo nevědomí sdělit.

Zázračná otázka

Zázračnou otázku navrhl Steve de Shazer, který společně se svou manželkou Insoo Kim Bergovou založil v USA školu „krátké terapie zaměřené na řešení”. Její principy bychom mohli shrnout následovně: Nebabrejte se v minulosti, zaměřte se na to, čeho chcete dosáhnout dnes.

A jak otázka zní?

„Předpokládejme, že se jedné noci, zatímco budete spát, stane zázrak a váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal/a. Jak to poznáte?”

Chcete-li zjistit, v čem by vám mohla konkrétně zázračná otázka pomoci a kdy si ji položit, přečtěte si náš článek, kde jsme ji dopodrobna zanalyzovali.

Pozitivní nácvik

I když naše série terapeutických metod pomalu končí, pozitivní nácvik si nesmíme nechat pro sebe – je to v podstatě trénink, během kterého klienti cvičí žádoucí dovednost nebo se postupně vystavuje situacím, které ho děsí. Krásný příklad popisuje profesor Kratochvíl:

„Tak například popudlivý člověk věnuje několik týdnů cvičením s předsevzetím – dnes se za den rozčílím jen desetkrát. Pak devětkrát… až dokáže splnit předsevzetí, že se nerozčílí vůbec. Naopak příliš submisivní člověk nacvičuje – dnes si nechám vynadat jen desetkrát, až dosáhne cíle, kdy si nenechá vynadat ani jednou.”

Autogenní trénink

A protože na závěr by měl přijít happyend, tak zakončíme náš článek metodou, kterou si zamilujete. Autogenní trénink, jehož autorem je berlínský neurolog a psychiatr J. H. Schulz, totiž vyžaduje polohu vleže a je prudce odpočinkový.

K autogenímu tréninku můžete sáhnout kdykoliv, kdy je toho na vás moc, cítíte se zahlcení nebo prostě jen nechcete, aby se vám konstantně zvyšovala hladina stresu.Forem autogenního tréninku je více, vy se ale podíváme na tu úplně základní, kterou jsme vám popsali v jednom z předvánočních článků.