Vše, na co jsem přišla během let psychoterapie a co bych si přála, aby věděli jiní

„Když jsem poprvé čekala na hodinu psychoterapie, měla jsem žaludek na vodě a třásla jsem se. Teď, když na to vzpomínám, cítím klid a jsem vděčná, že jsem se k tomu odhodlala.“ To jsou slova Barbory K., která nám vyprávěla o tom, jaké byly její roky psychoterapie.

Báro, ty se netajíš tím, že jsi několik let docházela na psychoterapii. Proč jsi tenkrát terapeuta vyhledala?

Ano, terapii nemám jako tajemství – to, proč jsem o ní začala nahlas mluvit, bylo součástí mého léčebného procesu. Nikdy jsem nechtěla lidem ukazovat svoje slabé stránky, styděla jsem se i za běžnou trému třeba před vystoupením s referátem atd. Nasazovala jsem svůj poker face a vypadalo, že se mnou nic nehne. 

Každopádně vnitřní svět jsem měla velmi bohatý a trápily mě často myšlenky, které mě obtěžovaly. To ale nebyl ten prvotní důvod, s těmi otravnými myšlenkami jsem žít uměla. Spíš se mi nedařilo v partnerských vztazích.

Poprvé ses tedy usadila na gauč a řekla „nejdou mi vztahy“?

No, pokud si dobře vzpomínám, poprvé jsem se usadila, třásla jsem se, a když jsem viděla pohled terapeutky, rozbrečela jsem se. Dívala se na mě mile, s pochopením a hned od začátku se mě snažila ukotvit v tom, co se právě teď děje. Řekla bych, že jsem na začátku mlela páté přes deváté a že to byl guláš, každopádně jsme se ke všem těm tématům v následujících letech stejně dostaly. Ale ano, v té prvotní fázi jsme řešily převážně stěhování od mého partnera.

Jak takové řešení vypadá?

Tak tahle otázka je právě jedna z těch věcí, co bych chtěla lidem říct, protože jsem asi čekala rychlou úlevu a rychlé řešení, zkrátka že mi dá někdo věcnou radu a návod, já dojdu domů a bude všechno dobrý. Ale terapie není ani o rychlosti, ani o tom, že vám někdo řekne, co máte dělat. Spíš jsme se krok za krokem dostávaly k tomu, co se uvnitř mě děje (a co jsem úspěšně několik let ignorovala) a pak se přirozeně začaly dít změny.

Popsala bys nám, jaké konkrétní změny se udály?

Změny bych asi rozčlenila do několika kategorií (smích), ale řekla bych, že pro mě byly zásadní procesy na úrovni těla (začala jsem více vnímat potřeby, začala jsem lépe jíst, nepila jsem tolik alkoholu), emocí (dovolila jsem si postupně cítit vztek, lítost nebo si pobrečet), no a s tím souvisí také vztahy, které byly občas divoké, a to hlavně v rodině. Poprvé v životě jsem totiž začala říkat, co potřebuji a dovolila jsem si na některé věci říct ne, a to se některým členům rodiny, ale bohužel taky kamarádům, nelíbilo.

Když už mluvíš o té rodině… hodně lidí si představuje, jak se v terapii řeší dětství, že je to vlastně taková cesta do minulosti. Jak to bylo u tebe?

Ono asi záleží, jaký výcvik má daný psychoterapeut. Já jsem si tenkrát nemohla moc vybírat, protože jsem potřebovala, aby mi terapii platila pojišťovna, a tak jsem dostala nabídku asi tří dostupných: já si vybrala gestalt terapeutku. Tam se sice dětství samozřejmě řeší (pokud je to vaše téma, ale čí téma to není, haha), ale spíš je to takový praktický směr, jehož heslem je „tady a teď“, takže procházení rodokmenu a hledání příčin někde u praprapradědečka, který byl pedant, tam nezažijete. A nebo zažijete, ale opět: řešíte, co to s vámi dělá teď a co s tím. Mně přijde tento směr praktický, pragmatický, srozumitelný a vyhovoval mi v řadě věcí, které jsem mohla aplikovat třeba v momentech, kdy mi nebylo dobře.

Dáš nám příklad?

Třeba při stěhování od partnera jsem si začala psát deník, to u mě byla velká změna. Nikdy jsem se nehnípala v pocitech, nejsem ten typ, ale když jsem cítila, že už je ve mně zas nějaký přetlak, hodila jsem to na papír. Další pomoc byla s dechem. Začala jsem dělat dechová cvičení, a když mi nebylo dobře, naučila jsem se lokalizovat tu emoci, dát jí barvu, zastavit se u ní a hlavně ji nijak nesoudit, prodýchat to… pobýt s ní. Zní to možná divně, ale je to fakt úleva.

Ještě bych se ráda vrátila k těm přátelům a rodině, zmínila si, že se jim někdy nelíbily změny, které se u tebe udály. Popíšeš to nějak blíže prosím?

Jasně, typický příklad je to, když najednou začnete cítit věci, které jste dřív necítili: například já jsem zjistila, že často dělám věci pro druhé, i když se mi nechtělo, jen abych je nenaštvala, aby mě nezavrhli… abych jim vyšla vstříc i na úkor sama sebe. A tak jsem přišla o pár kamarádů a v rodině proběhlo pár divokých výměn. Rodičům jsem přitom nevyčítala třeba to, že mě pořád v dětství cepovali, ale to, že s tím nepřestali ani v době, kdy už jsem byla dospělá.

A už přestali?

My jsme se vídali pár let méně, protože mi měli za zlé některá rozhodnutí – třeba to stěhování. Zase to nebylo podle jejich scénáře, protože jsem přece měla kluka, který byl z jejich pohledu dokonalý. To byla jedna z největších hádek, kterou jsem rozdýchávala dlouho. Protože mi přišlo, že jim nezáleží na tom, jak to vidím a cítím já, ale na tom, že si jako rodiče mohou oddechnout – má super chlapa, má bydlení, jezdí na dovolené, tak na co si stěžuje. 

Ale to bylo jak házet hrách o zeď, oni se o emocích nebavili, nebyli tak zvyklí. Takže jim to nemám zpětně ani za zlé, protože je to taky nikdo nenaučil. Ale já už se to naučila a museli to časem přijmout, i když jim to není příjemné. A dokonce mi přijde, že někdy už třeba mamka začne mluvit i o něčem, co bych dřív nečekala. Tak se třeba ledy prolomily. A cepují mě pořád, ale už jen třeba za to, že jsem špatně oblečená, ne za život, jaký vedu (smích).

Asi to pro ně muselo být taky překvapení, když ses začala ozývat. Jaká překvapení nachystala terapie tobě?

Mám pocit, že každé sezení bylo tak trochu překvapení. Nejvíc jsem ale překvapila samu sebe, když jsem se začala tak svěřovat a dovolila si třeba zakřičet. Taky jsem přestala tolik řešit pořádek. Pronásledovalo mě totiž slovíčko DOKONALOST, a to ve všech směrech. Ve škole, pak v práci, doma, no prostě všude. Takže jsem se naučila být nedokonalá. Přijmout i ty stránky sama sebe, které jsem považovala za nehezké. To byla docela úleva, protože být dokonalý, to není jen tak, to stojí spoustu času a energie (smích).

Ještě nám prosím popiš praktickou stránku, jak jsi pomoc sehnala, koho jsi oslovila, jak často a jak dlouho jsi chodila…

O pomoc jsem poprosila praktického lékaře, protože jsem v té době prožívala dost silné úzkosti a strachy, pronásledovaly mě černé myšlenky na to, jak sama po rozchodu nezvládnu život, že tolik změn nedám. Praktik mi napsal žádanku a terapeuty mi pomohla sehnat přímo paní na pojišťovně. A jinak s frekvencí to má asi každý jinak, já jsem chodila jednou týdně, ale vím, že někdo má terapie intenzivnější nebo naopak chodí jen dvakrát do měsíce.

Teď ty černé myšlenky už nemáš?

Mám, ale už se netýkají partnera nebo obecně mých vztahů, ale spíš světového dění. Rozdíl je v tom, že už mě neparalyzují, nebojím se jich, beru je tak, jak jsou a oni zase odejdou. Tohle byl sice delší proces (a dovolím si říct, že ještě stále je), ale beru to jako největší benefit terapie. Zapracovala jsem na svém sebevědomí a nepodkopávám sama sobě nohy za to, co mi tak nějak patří. Už nechci být jiná, jsem taková, jaká jsem. Zabydlela jsem se v sobě (smích).

Jak dlouho to trvalo?

Rozhodně déle, než jsem čekala. Chodila jsem do terapie 8 let, a pak jsem sama do výcviku nastoupila. Každopádně i na tom výcviku stále objevuji místa, které jsem neznala. Představuju si, že člověk má spoustu komůrek, do kterých nevidí, občas k nám promluví, někdy nám něco blokují nebo naopak něčemu napomůžou. Takže se nedá říct, že jsem hotová. Je to celoživotní proces.

Na závěr, kdybys měla dát rady těm, kteří se odhodlávají?

Nečekejte na nic. Nestyďte se. Vyhledejte pomoc. U mě trvalo asi rok, než jsem se odhodlala, rok jsem fakt pořád přemýšlela nad tím, jestli jsem na tom vážně tak špatně, že musím někam zavolat. Teď se na terapii dívám spíš jako na wellness, péči o duši. Jako zdroj, ze kterého může člověk čerpat. Není to ostuda. Zároveň ale upozorňuji, že terapie trvá. Že je občas nepříjemná. Ale ten člověk, který sedí naproti vám, je po mnoho let vaší oporou a poskytuje vám bezpečné prostředí, v němž můžete říct úplně cokoliv.

Rozhovor s Barborou K. vedla Milena Toman.