Duševní zdraví

Trauma a cesty, jak z něho ven

Zážitek, který zanechává stopy. Moment, který otřásá našimi životními jistotami. Událost, která ovlivní to, jak bezpečně se budeme cítit v našem těle a jak budeme důvěřovat světu. Pokud jste i vy zažili trauma, víte, jak náročný je život po něm. To ale neznamená, že už nikdy nebudete pány svého života - existuje mnoho kroků, jak se z bludného kruhu traumatu dostat ven.

Když tělo sčítá rány aneb co je to trauma

Nemusíte být zrovna účastníkem nějaké katastrofy, abyste se se setkali s traumatem - coby lidské bytosti nás na cestě životem může potkat mnoho extrémně silných zážitků, od smrti milované osoby přes domácí násilí až po náročný rozchod. Trauma přitom není tato samotná událost, ale spíše reakce našeho těla a mysli na ně.

„Zdá se, že životy některých lidí mají plynulý děj. Můj měl mnoho konců a začátků. Právě to trauma dělá.”

(Jessica Sternová, Denial: A Memoir of Terror)

Vzhledem k tomu, že traumatem se dnes označuje leccos, dali jsme dohromady definici s typickými atributy pro traumatický zážitek:

Trauma je děsivá, nečekaná událost, kdy je lidská bytost vystavena extrémnímu strachu a bezmoci. Běžné strategie zvládání stresu v tomto případě nefungují a integrita naší osobnosti je narušena.

Na skok do nervového systému

Bez malého okénka do našeho mozku se však neobejdeme, takže jen v rychlosti: Jedním z hlavních úkolů mozku je neustále vyhodnocovat, zda jsme v bezpečí či v ohrožení. Dostane-li signál ohrožení, spouští se tzv. stresová reakce, známá též jako boj nebo útěk. 

Trauma však způsobuje, že mozkové detektory začnou fungovat špatně, vyhodnocují jako nebezpečí i běžné, zcela bezpečné situace, což vede k neschopnosti žít plně a bezpečně v přítomnosti.

Trauma je tedy natolik intenzivní, že svět po něm vidíme jinou nervovou soustavou. Je to soustava nesoucí stopy traumatu, která kromě konstantního pocitu ohrožení vede i k odcizení s vlastním tělem.

Spojení mezi mozkem a tělem

Mechanismy přežití se po prožití traumatu začnou obracet proti nám. Místo toho, aby nám hlásily skutečná protivenství, začnou je vidět ve všem. Pod intenzitou traumatu se pak lidé naučí vypnout oblasti spojené s pocity strachu a ohrožení. Problémem je…

„…že v každodenním životě však tyto části odpovídají za zaznamenávání celé škály emocí, které tvoří základ toho, kým jsme.“

Výsledkem je otupělost a pocit, že nemáme svůj život pod kontrolou.

Možná se teď ptáte…Co s tím?

Základem je cítit se bezpečně ve vlastním těle

Jak jsme si teď vysvětlili, traumatizovaní lidé jsou téměř nonstop bombardováni výstražnými signály. Kromě toho, že postupně ztrácí přehled o tom, co představuje skutečně nebezpečí, přestanou počitkům a pocitům těla důvěřovat.

 „Cílem léčby traumatu je spřátelit se s tělem. Protože ztrácíte-li tělo, ztrácíte sami sebe.”

(Tělo sčítá rány, Bessel van der Kolk)

Jak říká světově známý výzkumník traumatu, Bessel van der Kolk, je naprosto nezbytné, aby cílem léčby bylo spřátelení se s vlastním tělem. Proto, chceme-li se uzdravit, budeme se první muset seznámit s tělesnými počitky. Zabydlet se znovu ve vlastním těle.

Ale jak?

Přepsat svůj život všímavostí, jógou…a novými nervovými spoji

Díky pokrokům v neurovědě už dnes víme, jaké škody trauma napáchá, ale také to, že tato poškození ani zdaleka nemusí být definitivní. Lidé, kteří si takto silným zážitkem prošli, přestávají chápat sami sebe, odcizují se sobě i světu a jejich kvalita života je významně narušena. Výsledky mnohaletých výzkumu v tzv. traumacentrech však přinášejí důležité poselství:

„Na základě všímavosti k tělu, myšlenkám i emocím, skrze společnost druhých, jógu i pohyb, lze stopy traumatu vyléčit. Být zase sám sebou.“

Bessel van der Kolk proto začal zkoumat vliv mindfulness, jógy, neurofeedbacku a překvapivě také divadla, a výsledky jeho výzkumů mohou pomoci všem lidem, jimž osud nadělil rány, vystoupit z bludného kruhu traumatu.

Návrat k sobě samému

Jak ukázala (a nadále ukazuje) neurověda, právě mindfulness, meditace, neurofeedback nebo pravidelné lekce jógy mají příznivý vliv právě na ty oblasti mozku, které byly traumatem poškozeny. To, co během těchto aktivit zažíváme, působí změny v mysli, zaceluje rány a může vést k tomu, že dějiny našeho vlastního duševního dění přece jen nakonec přepíšeme. 

A to je to, co si každý člověk, kterému osud nadělil ránu, z celého srdce přeje.

Důležité upozornění pro čtenáře

Tento článek si neklade za cíl poskytnout vám krizovou intervenci, jste-li aktuálně obětí traumatu. Vzhledem k tomu, že traumata mohou vést k zásadním změnám osobnosti a  posttraumatickému stresu (či posttraumatickým poruchám), doporučujeme co nejdříve navštívit odborníka. Jsou-li vaše problémy akutní, obraťte se na krizové centrum. Přístupy nastíněné v tomto článku jsou vhodné až po včasné, akutní pomoci, a nabízejí možnosti, jak se k traumatu po odeznění prvotní fáze postavit.

Autorkou článku je Milena Toman.

Na této stránce používáme cookies. Nezbytné můžeme využívat vždy, s těmi ostatními (marketingové a analytické) ale musíte souhlasit. Více se dozvíte zde.