Rozhovor pro všechny, koho trápí úzkosti (a neví jak na ně)

„Úplně první, co bych chtěl říct, ne, raději zařvat, nikdy NEGOOGLI. Ta druhá: nejsi sám/sama a bude to dobrý. Jen si musíš říct o pomoc” To jsou věty, kterými odstartoval náš rozhovor o úzkostech Hynek, osmadvacetiletý advokátní koncipient, jehož smysl pro humor na první pohled vůbec nenapovídá tomu, že někde v hloubce duše… má své křehké místo. 

Tohle bude jediný rozhovor na internetu, který vás nevystraší.

 „Protože jestli mi bylo z něčeho fakt špatně, pak to byly ty historky, který najdeš online a získáš pocit, že už nikdy, ale vůbec nikdy nebudeš nor-mál-ní.”

A tak se pouštíme do debaty, jejíž cílem je povzbudit všechny, kdo se s úzkostmi, strachy či panickými atakami setkávají. Ladíme stanici „bude líp” a jedem:

Hynku, chtěls jet pozitivně, tak mi řekni první věc, která je dobrá na úzkosti.

Řeknu to možná trošku humpolácky, ale první skvělou věcí bylo zjištění, že mám tělo. A to tělo mi něco hlásí! Víš…stačí, když si vzpomenu na vysokou. Jel jsem rytmus bez ohledu na to, že mám nějakou duši nebo tělo. Učení – párty – kocovina – nálož stresu ze zkoušek – málo spánku – brigády… a tak pořád dokola. Když jsem dostal první úzkost, respektive panickou ataku, jasně mi řekla „stop kamaráde, teď je čas, abys začal taky konečně myslet na nás, haló máš hlavu a tělo a úplně na náš dlabeš.”

To ale vidíš asi až teď zpětně, poprvé to musel být trochu šok, ne?

Jako každý, kdo se poprvé setká s panikou, jsem samozřejmě měl pocit, že umřu. Naštěstí ale žiju v době, kdy úzkosti má snad asi úplně každý a kdy se o tom hodně mluví, takže jsem tušil, že to nebude infarkt, ale že jsem se přetáhl – předcházelo tomu pár týdnů, kdy jsem hůř spal, sem tam sem si dal cígo a taky byla zima a člověk toho nenaběhal moc venku, což, jak už teď vím, jsou všechno faktory, který k tomu příspívají.

Slíbili jsme si pozitivní rozhovor, takže kde a jak rychle sis našel pomoc?

Z mýho pohledu jsem hledal pomoc pozdě, protože jsem doufal, že to přejde…když si ale dáš ráno a v poledne třezalku, kterou ti doporučila paní v lékárně, a navečer už zas popíjíš gin s tonikem, to není úplně cesta, která by ti s úzkostí pomohla. Nechtěl jsem si to přiznat, nechtěl jsem ze sebe udělat „pacienta”, oddaloval jsem to řešení a zbytečně jsem trpěl. Na kolejích jsme měli ale studenty psychologie a jeden z nich mi poradil, že mám zkusit univerzitní poradnu.

A v univerzitní poradně byl vousatý pán aka Jung, který tě položil na pohovku a začal na tebe zkoušet tajemné metody?

Haha, to je takový ten stereotyp, viď, kvůli kterému se tam lidi bojí (smích).  Byla tam moc příjemná psycholožka, která mi pomohla vyhledat ambulanci klinické psychologie, pomohla mi zorientovat se v tom, co řeší psycholog a co naopak psychiatr a nakonec jsem za týden už seděl na gauči v terapeutovně, kde se odstartoval můj proces léčby.

Takže si nastoupil na cestu psychoterapie?

Ano, krásné na tom je, že jsem ji ještě neopustil. Už se známe tolik let, že bych ho nejraději pozval na štědrovečerní večeři (smích). 

Takže máš slovo psychoterapie spojeno se slovem „krásná”?

No, nebudu ti mazat med okolo pusy, neřeší se tam vždy, že venku svítí slunce a na každém rohu světa číhá papírové štěstíčko (pamatuješ si ho, ne? Takové to za pět korun u kolotočů?). Psychoterapie místy bolí, ale je to cesta, která tě naučí mnoho: například jsem zjistil, že za mými úzkostmi stojí nechutný (smích) perfekcionismus, tlak na výkon a asi i nízké sebevědomí, které jsem si tím vším chtěl nějak dohnat. 

Na začátku si hodně mluvil o těle a duši…vzpomněla jsem si na písničku „Tělo tělo, cos dělalo, o duši si nic nedbalo…” Už o obojí dbáš?

Kdo poznal úzkost, tak ví, jak moc omezující to může být. To tady ale dneska probírat nechci. Já chci říct, že omezující být nemusí v případě, že máš pomoc a návod, jak na ni. A taky na sebe. Naprostým základem je začít se o obojí starat, takže ano, starám se a vím, že moje psychika je asi o něco citlivější a že tu péči potřebuje…a hlavně: zasloužím si ji.

Jak o sebe může úzkostný člověk pečovat?

Tak nastínil jsem, že první pomoc je psychoterapie. Měl jsem období před státnicemi, kdy jsem si dokonce řekl o pomoc psychiatrovi, takže jsem chvíli bral antidepresiva. No a dneska…to za mě nejdůležitější: okolo páté hodiny odpoledne vypínám mobil, hlídám si spánek, běhám, otužuji se, dopřávám si čas s přítelkyní a jezdíme na hory. Každý den před prací medituji, a když mám těžší den v práci, zalezu si do „rest roomu” i tam, natáhnu se a vydechnu. Soustředím se na dech. Distancoval jsem se víc od sociálních médií a taky: netahám si práci domů. Musel jsem si jasně stanovit pravidla „hej, tady tady je teď můj čas a o ten se okrádat nebudu, protože ho potřebuji.”

Kdybys měl vybrat nějaké poselství pro lidi, které úzkosti trápí?

Samozřejmě nejsem psychoterapeut a nemůžu tady slibovat kdeco, ale z mé několikaleté cesty jim mohu vzkázat, že úzkost může být cesta k sobě samému. Můžete přijít na věci, kterými jste si ubližovali, nebo jste prostě jen činili (nebo nečinili) z pouhé nevědomosti. Na škole jsme žádné předměty o psychohygieně neměli a já jsem se to hold musel naučit, a mnoho dalších se mnou, až svítila kontrolka, hrudník tlačil a v hlavě byl tunel. Ale je z něho cesta ven. Držím vám pěsti. 

Rozhovor s Hynkem vedla Milena Toman.