Duševní zdraví

Jak o sobě dává vědět syndrom vyhoření a koho potkává nejčastěji?

Nemít na nic chuť ani sílu. To jsou nejčastější vykřičníky počínajícího syndromu vyhoření, který vzniká jako důsledek opakovaného nebo chronického stresu. A ačkoliv se o něm nejčastěji mluví v souvislosti s pracovními záležitostmi, objevuje se i v jiných oblastech života jako je rodičovství nebo partnerské vztahy.

„Každé ráno jsem hledala důvod, proč vstát z postele“

Fyzické a duševní vyčerpání, strach odejít do práce, cynismus, deprese a letargie. To jsou nejčastější pocity „vyhořelých“, kteří typicky bojují nejen s tím, aby vůbec vstali z postele, ale také s dlouhotrvajícími pocity prázdnoty a přesvědčením, že nic nemá smysl. 

„Ráno jsem vstala tak unavená, jako bych vůbec nespala. Při pohledu na snídani se mi svíral žaludek a cesta tramvají do práce mě začala děsit stejně jako fakt, že budu muset celý den být s druhými a komunikovat.“

Tak popisuje syndrom vyhoření jednatřicetiletá Klára, která zapadá do škatulek vysněného zaměstnance: pracovitá, angažovaná a cílevědomá. Při pohledu zpět ale vyhodnocuje, že čekala v práci asi větší ocenění, a dodává, že tlak na výkon byl sice zpočátku dokonalým palivem pro rozjetí kariéry, ovšem s postupem času ji začal vyčerpávat.

„Syndrom vyhoření se typicky objevuje u lidí, kteří mají náročnou a zodpovědnou práci, a u těch, kteří jsou závislí na hodnocení druhými lidmi.”

Vyprahlá duše i tělo, to je burnout

Krátkodobý stres nemusí být na škodu, ovšem jak vidíme na příběhu Kláry, působí-li stresory dlouhodobě, mohou být první směrovkou k syndromu vyhoření. Od běžného stresu se tzv. burnout syndrom liší nejen svou délkou a intenzitou, ale také řadou doprovodných emocí jako je beznaděj, apatie či pocity prázdnoty.

A není to jen o psychice. Zrádnost burnoutu spočívá také v řadě doprovodných fyziologických příznaků jako jsou poruchy spánku, nechutenství, silné bolesti hlavy, potíže se zažíváním, problémy s dýcháním či vysoký krevní tlak.

Na počátku bývá stres

Syndrom vyhoření poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberg, avšak zpočátku se výzkum soustředil na tzv. pomáhající profese, které jsou vnímány jako nejkritičtější. Jak se ale ukázalo později, syndrom vyhoření nepotkává jen lékaře, sociální pracovníky a zdravotní sestry, ale může vzniknout prakticky u každého: od učitelů přes korporátní pracovníky až po maminky na mateřské dovolené.

Společným jmenovatelem všech ohrožených bývá práce s druhými lidmi, nadměrná dávka stresu a nerovnováha mezi zátěží a odpočinkem.

Vyhoření se neobjeví jen tak náhodou…

Psychologové Edelwich a Brodsky upozornili na to, že proměnných, které přispívají k syndromu vyhoření je hned několik: jak už bylo řečeno výše, jedná se zejména o táhlý stres, nerealistická očekávání, nedostatečné copingové strategie a specifické osobnostní charakteristiky. Pro burnout pak popsali typické fáze, které přechází jeho vypuknutí:

Nadšení: Na počátku se člověk cítí plný elánu, srší nápady a plány, práce ho těší a při odpovědi na otázku, zda je se svým životem i prací spokojený, by odpověď zněla „rozhodně ano“.

Stagnace aneb srážka s realitou: V této fázi opadá prvotní nadšení a člověk zjišťuje, že ne všechno jde podle jeho představ. 

Frustrace: V této fázi se kromě pocitů zklamání objevují i další emocionální a fyzické potíže. Člověk se začíná ptát po smyslu svého konání, jeho snažení mu přijde zbytečné.

Apatie aneb fáze přežití: Poslední fází před samotným vyhořením je pouhé přežívání všech povinností bez jakéhokoliv vkladu. Takového jedince nic netěší, nemá nápady a odmítá se v čemkoliv angažovat.
Vyhoření je fází duševního a fyzického vyčerpání, kdy člověk postrádá smysl svých činů a nepoznává se. Komplikovaný je i jeho vztah k lidem, vůči kterým může být podrážděný nebo od kterých se najednou vzdaluje.

Work-life balance: Nastal čas na zhodnocení, jak jste na tom

Není pochyb, že vyhoření je „čára přes rozpočet“, a to jak v osobním, tak v profesním životě. Ale ruku na srdce: Kdo z nás není ve stresu? Důležité je však zhodnocení, za kolik stresu si ve skutečnosti můžeme sami a co děláme proto, abychom dávku stresu kompenzovali něčím, co nás nezatěžuje a co nás těší.

Vyvažujte rozumně práci a odpočinek, neupozaďujte vztahy s druhými lidmi a s železnou pravidelností vyhledávejte věci, které vám přináší radost. 

…a pokud cítíte, že možná už trošku „hoříte“

Naučte se říkat ne. Vypěstuje si cit na situace, kdy tělo i duše zapínají výstražnou kontrolu. Zpomalte. Nakládejte si jen tolik, kolik unesete. Vyhledávejte kontakt s lidmi, se kterými se cítíte dobře. A pokud cítíte, že požár stresu propuká v něco, co nemáte pod kontrolou, vyhledejte odborníka, který vám ho pomůže hasit, a to co nejdříve.

Na této stránce používáme cookies. Nezbytné můžeme využívat vždy, s těmi ostatními (marketingové a analytické) ale musíte souhlasit. Více se dozvíte zde.