Hněv je emoce jako každá jiná: Co se děje, když ho potlačíme?

Hněv je jednou z těch emocí, které se nám zvládají hůře - na to, že jsme vzteklí, obvykle pyšní nejsme, a proto není divu, že dost často hněv potlačíme, namísto toho, abychom se k němu postavili čelem. Bez hněvu se ale lidská mysl neobejde, jen je zapotřebí…

Hněv nepotlačovat

Naše emoce jsou důležitými posly, jejichž úkolem je jediné: efektivně nás informovat o tom, co se děje uvnitř i vně našeho těla. Samotný hněv je pak obvykle reakcí na nějakou formu překážky či emocionální bolesti, tzn. pocity bezmoci, hanby, viny nebo smutku. 

Mnoho z nás hněv cítí, ale děláme vše proto, abychom se ho zbavili. A někdo to dokonce dopracuje tak daleko, že vůči se vůči hněvu dokonale otupí.

Když jsme ale odmalička slyšeli „nevztekej se“, popřípadě byli za projevy hněvu trestáni, tak jeho management v malíku zkrátka nemáme. 

Proč je ale dobré hněv přijmout a začít s ním pracovat?

Odmítnutím hněvu přicházíme o funkční nástroj 

Hněv si můžete představit jako kontrolku ve vašem autě - i když její rozsvícení většinou nezpůsobí úplné nadšení, sdělení je jasné: něco není v pořádku a měl bys to co nejdříve napravit. S hněvem se to má stejně, leč bohužel: servis v podobě vyslechnutí této emoce si většinou nedopřejeme…

Úkolem hněvu tedy je ukázat nám, co je špatně, abychom se mohli rozhodnout, jak to napravit. 

Nezapomínejme také, že v hněvu je obrovská nálož energie… Napadlo vás ptát se, kde tato energie skončí, když ho potlačíme?

Potlačený hněv uvízne v těle a štosuje se

Když nejste schopni cítit emoci, kterou je v dané situaci přirozené cítit, nebo jí cítíte, ale zakážete si ji, nemá možnost k vám promluvit. Fígl hněvu (a stejně tak jiných emocí) ale je, že si k vám stejně nakonec cestu najde - z hlediska psychosomatiky se pak mluví o symptomech jako jsou bolesti hlavy, bolesti svalů, pálení žáhy či opakovaných zánětech. 

Nevyslyšený hněv se tak v těle štosuje a dříve či později na sebe upozorní jiným, někdy mnohem daleko nejpříjemnějším signálem. 

A není to jen o těle…

Narušená sebeúcta, úzkosti i snížená schopnost empatie

Představte si teď například, že se k vám někdo zachoval velmi nespravedlivě. Cítíte se nahněvaní, napadá vás spousta slov, která nakonec ze strachu, co na to ten druhý, nakonec nevyjádříte. Typické je pak obrácení hněvu vůči sobě samotnému, popřípadě vzniku výčitek, že jako člověk nestojím za moc. Že jsem se zklamal. Sám v sobě. 

Poznali jste se? Taky jste někdy zažili hádku a po ní si vyčítali, že jste se měli ozvat? A nejraději byste „se nakopali“, protože jste prostě nesebrali odvahu? Tak o tom tu přesně mluvíme.

Když hněv potlačíme, vzdáváme se přirozené části naší lidskosti. Jsme prostě lidi. A lidi se sem tam naštvou. A všichni kolem to mají stejně. Hněv tu odjakživa žije s námi a my všichni…

Se musíme se naučit, jak s ním efektivně pracovat

Hněv je ve skutečnosti pozitivní emoce - pomáhá nám nastavit si hranice a udržet si je. Varuje nás předtím, že někdo nebo něco narušuje náš osobní prostor. Nutí nás přemýšlet nad tím, které překážky nám stojí v cestě a jak je zdolat. 

Na začátku nás ale čeká velká výzva, a to začít brát hněv jako součást našeho života. Říct si, že hněv nerovná se násilí. A naučit se rozpoznat dráždila a popichovadla, která v hněv vyústí… 

Protože rozpoznat hněv, přijmout ho respektovat ho, se dost liší od impulzivní reakce, kterou máme s hněvem spojenou.

Ne všichni z nás vyrostli v rodinách, které tyto dovednosti poskytovaly. Nikdy ale není pozdě se práci s hněvem naučit a spíše než jeho odmítáním si osvojit daleko konstruktivnější způsoby.

Autorkou článku je Milena Toman.