Screenagers: Jak komunikovat s generací, která vyrůstá s obrazovkami?

„A bude tam wifi? Potřebuju hot spot!”, zaznívá zcela běžně v prvních ročnících základní školy. Zatímco vrcholem devadesátkových dětí bylo dostat tamagoči, má dnešní generace už v novorozeneckém balíčku nachystány mobily, sociální sítě a TikTokery. Během pár let nás zběsilou rychlostí obrostla digitální džungle a zcela namístě je otázka: jak se v ní neztratit?

Začneme těmi nejmenšími

Děti a technologie nerovná se automaticky pohroma, a jak se dočtete o chvilku později, cesta k jejich zdravému vztahu nevede přes zákazy. Kde se ale rozsvěcuje vědcům kontrolka, jsou mobily, tablety a další obrazovky v nejmladší věkové kategorii.

Ano, myslíme tím mimina, respektive děti v tzv. kojeneckém a batolecím věku, které by místo do obrazovek měly koukat do očí maminky a tatínka, učit se hýbat, hrát si a nasávat informace z podnětného prostředí. Tím mobily ani tablety nejsou. Proč? 

Zjednodušeně řečeno: Mozek mimin na rychlost těchto médií není přizpůsobený, a i když by vaše úmysly byly jen ty nejlepší, věřte, že tou nejbombastičtější vzdělávací aplikací… tím nejvíc top baby programem… jste pro dítě vy sami.

Dětem do dvou let žádné obrazovky

Začali jsme trošku zhurta, ale je to jedno z témat, kde se vědci shodují: dětem do dvou let obrazovky nedoporučují, a to z několika důvodů. Výzkumy například ukázaly, že přílišné sledování televize může vést ke zpoždění řečového vývoje, hyperaktivitě a problémům s pozorností. A abychom nezapomněli: odkládáním před televize a mobily děti ochuzujeme o množství interakcí, během nichž přirozeně vrůstají do světa, kde lidí mají emoce a od rána do večera spolu komunikují.

A co ti starší?

Pokud nežijete v jeskyni, tak se patrně velmi brzy vaše dítě dozví, že mobily, televize a počítače mohou být zdrojem zábavy… spojovat nás s blízkými a mimo jiné mohou být skvělým prostředkem k učení. Jenže od kdy a na jak dlouho?

Michaela Slussareff v knize Hry, sítě a porno uvádí, že držet se věku a časových doporučení nestačí, a na místo klasické otázky „Kolik času?“ navrhuje tzv. 3 C:

• obsah (content), 
• kontext (context), 
• dítě (child). 

Tyto proměnné hrají v digitálním zdraví zásadní roli a nabízejí otázky, které byste si měli před stisknutím tlačítka ON položit:

Je obsah přiměřený věku dítěte? Co dané postavy představují? Jsou hodné nápodoby? A co dítě naučí? V jakých chvílích je dítě užívá? Odráží tento druh zábavy jeho charakter a potřeby?

Radou tedy je nezaměřovat se tolik na čas, který děti s technologiemi tráví, ale na to, co jim tato chvíle přinese, a abychom nezapomněli: ptejte se také na to, zda se některé oblasti kvůli digitálním technologiím neopomíjí – například pohyb nebo společné chvíle s rodinou a přáteli.

Ještě než se dostaneme k faktům, proč cedulka NO WIFI není řešení, mrkněte na čísla: 

Průzkum z roku 2020, provedený agenturou Influence Central ukazuje, že 77 % dětí ve věku 6 až 12 let vlastní mobilní telefon. 

Podle průzkumu z roku 2021, který provedla organizace Common Sense Media, stráví děti ve věku 8 až 12 let průměrně více než 4 hodiny denně na svých mobilních telefonech, tabletech a počítačích.

Podle výzkumu z roku 2021, který provedla společnost Qustodio, se mezi roky 2019 a 2020 zvýšil čas, který děti stráví online o 30 %. Průměrná délka denního pobytu online u dětí byla 4 hodiny a 45 minut. 

Další průzkum z roku 2020 provedený společností Childwise ukázal, že více než polovina dětí ve věku 7 až 16 let tráví více času online než se svými kamarády v reálném světě. 

Restriktivní opatření však mohou dětem uškodit 

STRACH. To je slovo, které ve vztahu k digi světu hýbe nejednou domácností. Někteří rodiče tak zvolí cestu odpojení, což, jak ukazuje věda, není vhodné řešení. Jak řekla Klára Filipová, datová novinářka Českého rozhlasu: 

„Restriktivní zákazy asi nikdy úplně nevedou k výsledkům, které si slibujeme. Ze studií, které vyhotovoval například profesor Šmahel, vyplývá i to, že děti, které jsou nějakým způsobem vyloučené z digitálního života, velice rychle přichází o digitální kompetence. Což znamená, že nestíhají nebo těžko se jim potom učí využívat všechny ty nástroje, které se velice rychle vyvíjí.”

A není to jen o tom, že se tyto děti dostatečně digitálně nevyzbrojí: jak jiné mezinárodní studie poukazují, pokud dětem sociální sítě odpíráme, cítí se izolované, což má na jejich duševní zdraví horší vliv, než kdyby je užívali v rozumné míře.

Děti jsou fiškusové… a rodiče parní lokomotivy 

Někteří rodiče zavádějí systém tzv. rodičovských kontrol, tzn. nainstalují dětem aplikace, které dětem automaticky znepřístupní určité obsahy, avšak to neznamená, že se k pornu nebo „zlým“ lidem na internetu nedostanou. Děti jsou fiškusové a umí si najít cesty, proto je na místě zvolit cestu důvěry, komunikace, rozumné míry a vytvoření pravidel, která nebolí.

Styl komunikace a digitální řidičáky 

První místo všech rad zaujímá ta, která rodiče nabádá, aby se s dětmi o tom, co se děje v online světě, bavili. A protože čísla poukazují na fakt, že pro pětinu rodičů a dospívajících je používání technologií roznětkou každodenních hádek, není vhodné startovat větou „zas do toho čumíš“, ale nastavit si pozitivní komunikaci. 

Nebuďte zlým policajtem, ale vysvětlujte, proč je nutné hranice nastavit. Michaela Slussareff také upozorňuje, že pravidla by měla být společným dílem, v jejichž tvoření klidně mohou nastat z obou stran kompromisy. 

Mluvte otevřeně o nebezpečích, která z používání technologií vyplývají a zajímejte se o to, co vaše dítě na sociálních sítích nebo hrách baví. Poproste ho, zda by vás do toho světa váš potomek nezasvětil, mrkněte spolu na videa nebo zkuste jejich oblíbené hry. 

Až 11 % rodičů totiž netuší, co jejich potomci v digi světě činí. A jsou to přitom oni, kteří by se měli postarat o digitální řidičáky. Ano, na vozovku by je bez autoškoly taky nepustili… jenže virtuální nebezpečí nejsou vidět, a co oči nevidí, to srdce nebolí. 

Ale bolí. 

Jak ukazují další statistiky, další podstatnou částí digiřidičáku, je to, aby na entrée do virtuálního světa byly děti emočně připraveny. Následující fakta vás mohou vyděsit:

 „Mezi lety 1994 a 2010 se podíl britských teenagerů, kteří sami sebe nevnímají jako sympatické, mírně snížil z šesti na čtyři procenta; od roku 2010 se více než zdvojnásobil. Podíl těch, kteří si myslí, že jsou neúspěšní, hodně se trápí a jsou nespokojení se svým životem, také prudce stoupl. Počet amerických středoškolských studentů, kteří říkají, že jim život často připadá bezvýznamný, v posledních dvanácti letech prudce vzrostl. A není to jen v anglosaském světě. Ve Francii se v poslední dekádě čtyřnásobně zvýšila míra deprese mezi 15 až 24letými.“

Důvěra a otevřená diskuze nad tématy

Tohle sice nejsou optimistické zprávy, ale je to jedno z témat, o kterých byste se (zejména s dospívajícími) měli bavit. Stejně tak je důležité upozorňovat na důležitost pohybu, škodlivost modrého světla, závislosti, spánek, sociální kontakty a rodinné sešlosti. Vytyčte si tech free zóny, kde mobily nebudou a tech free události, při kterých budete spolu, odpojení od online světa a ukotvení v přítomnosti. V té můžete jen tak být a poskytovat dětem nejen offline zážitky, ale také pocit bezpečí a jistoty, který se jim, nejen při vstupu na sociální sítě, bude hodit.

Pokud se v digitální džungli nechcete ztratit, doporučujeme již výše zmíněnou knihu Hry, sítě a porno od Michaely Slussareff, popřípadě o něco obsáhlejší titul Nebezpečný efekt Mary Aiken.

Autorkou článku je Milena Toman.