Jak nenásilně komunikovat a nevzdat se přitom svých potřeb

Co jsi z pusy vypustil, ani párem volů nedostaneš zpět. Staré pořekadlo, které ani dnes neztrácí na váze: mnohdy totiž naše slova a způsob, jakým je sdělujeme, nesou stopy násilí - ne fyzického, ale hlavně emocionálního a psychologického. Často to přitom neděláme záměrně. Je to spíše nevědomý zvyk, jakým jsme se naučili vyrovnávat se se světem, který zdůrazňuje vítězství vlastního já nad potřebami druhých.

A co vy, myslíte si, že jste v komunikaci násilní?

Pokud definujeme násilí jako způsobení škody sobě samým nebo ostatním, pak mnohé z našich komunikačních výměn můžeme jako násilné skutečně charakterizovat. A jsou to takové, do kterých byste to možná nikdy neřekli…

Marshall Rosenberg, tvůrce tzv. nenásilné komunikace, označuje ubližující jazyk jako „šakala“. Mezi typické příklady šakalího jazyka patří:

Vynucování: Když neuděláš… pak… 

Vynucování je forma šakalího jazyka, která používá moc a kontrolu k dosažení toho, co chcete od druhé osoby, často pod hrozbou negativních důsledků. Vyhrožujete, abyste dostali to, co chcete. Taková komunikace však, místo aby podporovala vzájemné porozumění a spolupráci, vyvolává strach, odpor a vzdálení. „Nepočítej s tím, že ti někdy pomůžu, když mi teď nevyhovíš”.

Posuzování: Ty jsi takový/á

Vydávání soudů o druhé osobě, zejména těch negativních, je lidská neřest, která má okamžitou moc vyvolávat pocity hanby a méněcennosti. Říkáním věcí jako „Jsi… takový/makový” nebo „Nikdy se nezměníš,” označujete osobu za nedostatečnou, a navíc se stavíte do nadřazené pozice soudce, do které jste se samojmenovali.

Žádné volby: Máš na výběr přesně jednu možnost

Tímto přístupem odnímáte druhým možnost volby a autonomie. Například, když řeknete: „Nemáš na výběr, musíš to udělat tak, jak říkám," ignorujete potřeby a pocity druhé osoby.

Hra na viníka

Hledání viníka je častá komunikační hra, při které chráníte své vlastní já tím, že přenášíte odpovědnost za problém nebo situaci na druhou osobu. „Kdybychom nejeli na víkend na chatu, nenaboural bych to auto, nemělas ten pobyt vůbec kupovat.” 

Vnucování svých názorů

Při vnucování svých názorů nerespektujete hranice a potřeby druhých. Ať už vnucujete názor na klimatickou změnu nebo to, že by měl ten druhý utéct od partnera, sdělení je vždy jedině: „Měl bys mě poslouchat, protože já vždy vím, co je nejlepší”. Opět tak dost předpokládáte nadřazenost vlastního názoru a zmenšujete hodnotu pohledů druhé osoby. 

Zasloužím si to – žádosti a tresty

„Po všem, co jsem pro tebe udělal/a…” Věta, která nás přenáší do světa dluhů a povinností a činí ze vztahů obchod, což je daleko od ideálu rovných a zdravých mezilidských interakcí. Když vztahy začnou fungovat jako obchod, kde jedna strana očekává odměnu nebo protislužbu za své činy nebo dobré skutky, dochází k narušení důvěry a vzájemného respektu, které jsou základem jakéhokoli pevného vztahu.

Nálepkování a škatulkování 

„Já jsem, ty jsi, oni jsou…” Ať už zlí, dobří, extroverti, introverti, jakákoliv nálepka vede k tomu, že házíte lidi do fochu, kde se vytratí jejich jedinečnost.

Váš vnitřní šakal chce být slyšen, žirafa je moudřejší

Zatímco šakal štěká, je hlučný, řve a chce být slyšen, žirafa povytáhne svůj dlouhý krk, aby věci viděla z větší výšky a šíře. Naslouchá. Dokáže pojmenovat od srdce, jaké jsou její pocity a potřeby. Když skrze vás mluví žirafa, používáte laskavost a soucit. 

Jak ale konkrétně přeměnit šakalí jazyk na žirafí?

Vezměte si příklady „toxické komunikace“ a změňte je: 

Vynucování → Přání

Místo aby se komunikace zakládala na vynucování, měla by být postavena na vzájemném vyjádření přání. Namísto „Musíš to udělat právě takhle,“ zkuste: „Mělo by pro mě velký význam, kdybys mohl/mohla udělat toto, co si myslíš?“. Tímto způsobem zůstává prostor pro dialog a respektuje se autonomie druhé osoby.

Posuzování → Pozorování

Místo posuzování („Jsi tak líný“) by komunikace měla vycházet z objektivního pozorování bez hodnocení. Říct „Všiml/a jsem si, že jsi v poslední době několik úkolů nedokončil, obávám se, jestli se něco neděje…?" poskytuje konkrétní informace bez negativního nádechu a otevírá cestu k řešení.

Žádné volby → Hledání možností a alternativ

„Napadají tě nějaké možnosti, jak postupovat?“ povzbuzuje k hledání řešení společně, což posiluje vzájemnou spolupráci a tvořivost.

Obviňování → Převzetí zodpovědnosti

Místo obviňování druhého („Je to tvoje vina“) je důležité převzít odpovědnost za vlastní pocity a potřeby. „Strašně mě štve, že jsem to auto naboural a deptá mě představa, kolik papírování s tím bude.“

Vnucování → Nabízení informací o tom, jak se cítím a co potřebuji

Místo toho, abychom ostatním vnucovali svoje názory s očekáváním poslechnutí („Musíš dělat, co říkám“), je mnohem účinnější a laskavější sdílet, co cítíme a co od situace očekáváme. Například vyslovit: „Mám z toho obavy a rád bych se podělil o to, co si myslím a co bych potřeboval, abychom mohli najít řešení, které bude vyhovovat oběma stranám.”

Zasloužím si to → Vyjadřování toho, které potřeby nebo hodnoty byly naplněny

Místo požadavků založených na předpokladu zásluh („Po všem, co jsem pro tebe udělal/a“) je důležité vyjadřovat, které konkrétní potřeby nejsou naplněny. „Cítím se nedoceněný/a, když se nestaráš o domácí práce, jak jsme se dohodli,“ pomáhá jasně identifikovat problém bez vytváření pocitu dluhu.

Nálepkování a škatulkování → Oddělení diskuze o chování nebo situaci od osoby

Místo nálepkování („Jsi lenoch") je lepší oddělit chování od osoby a diskutovat o konkrétním chování nebo situaci. „Když neuklidíš po sobě v kuchyni, mám pocit, že naše domluva není respektována,“ zacílí na konkrétní problém bez zbytečného zobecňování nebo soudů o celé osobě.

4 kroky k nenásilné komunikaci: Zachraňte vztah, dokud se máte rádi

Ano, možná se vám tohle všechno bude zdát jako z příručky, nepřirozené a vyumělkované, ale po pár pokusech si najdete vlastní řeč a styl, které budou hladké a plynulé. Princip je ve všech příkladech stejný: Místo toho, abyste jednali z pozice někoho, jehož potřeby nebyly uspokojeny, změňte svá vyjádření na pozitivní. K tomu vám dopomáhej Marschall Rosenberg a jeho praktické 4 kroky:

Pozorování bez hodnocení 

Naučte se rozlišovat mezi tím, co skutečně vidíte nebo slyšíte, a vašimi hodnoceními nebo interpretacemi. Místo kritiky („Neposloucháš mě, když mluvím“) popište situaci bez soudů („Všiml jsem si, že jsi dnes na schůzce koukal do telefonu“). 

Zodpovědnost za vlastní pocity 

Přiznejte si, že vaše pocity nezpůsobují činy nebo slova druhých, ale vaše reakce na ně. V momentě, kdy se setkáte s negativním poselstvím, místo osobního útoku nebo obrany se zaměřte na to, jak se cítíte a proč. („Když slyším, že jsem sobecký, cítím se zraněně, protože si cením uznání za svoje snahy")

Spojte svoje pocity s potřebami

Spojte svoje pocity s neuspokojenými potřebami. Rozpoznání toho, že za vašimi emocemi, jako je zlost nebo frustrace, stojí základní lidské potřeby (například po lásce a přijetí), vám umožní lépe pochopit sebe i druhé.

Formulujte jasně a konkrétně žádosti 

Formulujte konkrétní, proveditelné žádosti o to, co by obohatilo váš život. Tyto žádosti by měly být vyjádřeny pozitivně, jasně a bez nátlaku, aby bylo druhé straně umožněno reagovat s porozuměním a soucitem. Místo požadavků na to, co nechcete („Nechci, abys tolik pracoval“), sdělte, co si přejete („Chtěla bych, abys trávil více času doma se mnou“). 

Jak mít hezký vztah, který neskončí?

Pamatujte, že cílem nenásilné komunikace není manipulace nebo získání toho, co chcete za každou cenu. Je to spíš o nalezení společné půdy, kde mohou být potřeby všech zúčastněných uspokojeny, a o budování vztahů založených na důvěře a vzájemném porozumění. Tak ať si rozumíte a neztratíte společnou řeč!

Autorkou článku je Mgr. Milena Toman.