Dopaminoví závisláci: Jak nás blahobyt nutí k tomu chtít čím dál víc

Na prvních stránkách své nejnovější knihy vypráví Anna Lembke, psychiatrička ze Stanfordské univerzity, příběh pacienta, který každý den hodiny a hodiny masturboval na vlastnoručně vyrobeném stroji. Zní vám to šíleně? Možná se za chvíli dozvíte, že se něčeho velmi podobného se dopouštíte vy sami.

Jako vedoucí kliniky pro závislost strávila Anna Lembke posledních více než 25 let léčbou pacientů závislých na všem možném – od heroinu přes hazardní hry až po botox či otužování. Lembke upozorňuje, že i když si pod pojmem „závislí” často představujeme „narkomany” nebo „alkoholiky”, má většina z nás k něčemu podobně nezdravý vztah – ať už je to Netflix, nakupování nebo nutkavé kontrolování telefonu.

Klíčovým slovem je: dopaminová odměna

Chcete-li porozumět závislosti, musíte první vědět, co je to dopamin – jako tzv. neuropřenašeč vysílá signály z jednoho neuronu do druhého, a většina neurovědců se shoduje, že jeho nejdůležitější role je spojena s naším potěšením, motivací a odměnou. Ve zkratce: dopamin je cestou ke všem příjemným a obohacujícím zážitkům. A ty chceme všichni…tak všem je háček?

Spíše, než aby nám dopamin dával potěšení sám o sobě, motivuje nás dělat věci, o kterých si myslíme, že nám přinesou potěšení – mrknout se na „lajky”, koupit si nové tenisky nebo skočit do postele s naší polovičkou. Vědci ho proto používají k měření „návykového potenciálu jakékoliv zkušenosti” – čím vyšší je uvolňování dopaminu, tím je věc návykovější. 

Jednou si nahoře…pak ale musíš dolů

Být „high” však nelze pořád. Vzestup dopaminu zažíváme v očekávání něčeho příjemného, stejně jako když děláme věc samotnou, což nás nutí v tom pokračovat. Jakmile daná příjemnost ale skončí, zažijeme díky samoregulačnímu procesu zvanému homeostáza pád do reality, kdy hladina dopaminu klesne. Logicky pak nastává chvíle, kdy bychom si pro opětovnou dopaminovou hladinku dali ještě kousek čokolády nebo mrkli ještě na pár dílů Casa de Papel, pokud však nejsme závislí, tuto touhu ustojíme. 

Problém ale nastává ve chvíli….

Když nastává neuroadaptace

Asi je zbytečné říkat, že libé zážitky máme tendenci opakovat. Kdo by nechtěl víc potěšení? Avšak pokud se příjemnému předmětu vystavujeme opakovaně (tzn. hladinu dopaminu si konstantně navyšujeme), klesne naše „základní hladinka” dopaminu pod základní úroveň a v našem mozku nastává tzv. neuroadaptace – jinými slovy, abychom dosáhli stejného účinku, budeme množství své oblíbené „drogy” potřebovat víc. A ještě víc. A ještě a ještě víc. 

A pokud ji nedostaneme, začne se místo slasti objevovat bolest. A tak se místo původní motivace – „Dám si cigaretu (mrknu na Instagram apod.), aby mi bylo fajn”, stane: „Dám si cigaretu (mrknu na Instagram apod.), abych se vyhnul/a úzkosti”.

Na houpačce mezi slastí a bolestí

Jedním z nejvíce fascinujících zjištění v neurovědě za posledních 75 let je, že stejné oblasti mozku, které zpracovávají potěšení, zpracovávají také bolest a že potěšení a bolest fungují jako rovnováha. Pokud si tedy představíte váš mozek jako klasickou balanční houpačku z dětského hřiště, pak pokud děláte něco, co je příjemné (sníte půlku kyblíku Häagen-Dazs), pak se vaše rovnováha mezi potěšením a bolestí nakloní na stranu potěšení (v mozkové dráze odměny se uvolňuje dopamin). Po zážitku slasti se ale houpačka nakloní na stranu bolesti, která může být prožívána jako nepříjemné pocity neklidu, podrážděnosti, smutku nebo tzv. bažení (tzn. budete mít tendenci dopřát si potěšení znovu).

Znamená to, že každé potěšení nás něco stojí?

Anna Lembke potvrzuje, že ano, avšak je zde ještě jeden důležitý fakt: zatížíme-li houpačku na straně bolesti, pak seberegulační procesy našeho mozku začnou „zabírat” na straně potěšení. Jak to vlastně funguje? Potěšení je nám díky homeostatickým procecům odměnou za prodělanou bolest – a proto bychom před bolestí neměli utíkat. Ba co víc, studium hormeze napovídá, že vystavíme-li záměrně organismus malým až středním dávkám bolestivých podnětu (například horka, půstu, chladu či tělesného cvičení), zvyšuje se hladina neuropřenašečů zodpovědných za regulaci pozitivní nálady. Jak nám ale asi dáte za pravdu, vyhledávání bolesti není v dnešní kultuře cool – avšak měl-li k něčemu tento článek sloužit, pak alespoň k tomu, abyste bolest uznali. A neutíkali před ní. 

Jak to ale udělat, když forem úniku je tolik?

Jak říká Anna Lembke, pro někoho může být vystavení bolesti běh nebo studená sprcha, pro mnoho lidí by to ale bylo jen vstát večer z gauče a jít se projít, popřípadě odložit na jeden den své chytré telefony. To, na čem jsme závislí, nám sice poskytuje vysněný mód „oddech”, ale z dlouhodobého hlediska je to problém.

Proto z hlediska neuropsychologie myslete na to, že cesta k zotavení začíná abstinencí (ať už je to cokoliv), čímž se okruh odměn v našem mozku resetuje…a my získáme schopnost vnořit se do života se všemi „nahoru a dolů” a radovat se i z úplných maličkostí.

Autorkou článku je Milena Toman.