Rozchod je náročné období, které způsobuje rány na duši. Jak je léčit?

Rozchody, rozvody… jsou všude kolem. A tak jsme se rozhodli hledat odpověď na otázku „proč” a zaťukali na jedny vinohradské dveře. Za těmi se nachází prostor zvaný POD KROVY, v němž psychoterapeutka Jana Kučerová pomáhá lidem najít cestu k zpátky. K partnerovi. Nebo spíš k sobě. U toho to totiž všechno začíná.

Paní Jano, dneska jsem se k vám vydala na hledání odpovědi na nelehkou otázku. Rozchody a rozvody. Jsou všude kolem. Jak to máte u vás v praxi? 

Já hodně pracuji se ženami, co přišly o miminko nebo se jim nedaří otěhotnět, takže se přiznám, že těch rozvodů asi neřeším tolik, nicméně strávila jsem asi 12 let v oblasti krizové intervence (na linkách důvěry) a tam rozvody, nevěry a partnerské krize dělaly tak 60 až 70 procent, takže jednoznačně vztahová témata vedla. 

Dá se zhodnotit nějaký hlavní důvod, proč si v párech přestáváme rozumět?

Přijde mi, že narozdíl od dřívějších dob očekáváme v páru naplnění emočních potřeb. Ale kdysi dávno to bylo takhle: jsme v páru, abychom spolu měli děti a nějak přežili. Popřípadě, abychom měli komu předat grunt. To bylo důležité. A ne to, že v tom vztahu budeme šťastní právě díky tomuto jednomu konkrétnímu člověku. Proto byly běžné i sňatky z rozumu, to se zkrátka vybral někdo, kdo nejvíc ladil spíš majetkem a společenským postavením. To, zda spolu budou šťastní bylo celkem jedno, to byl spíš příjemný bonus. Ale my dnes od partnerství čekáme, že budeme šťastní, a to je velmi těžké naplnit. Zvlášť, když se potkají rozdílní lidé jako třeba muž a žena (smích).

Mluvila jste o tom emočním naplnění… vezmu-li si ten váš příklad s gruntem – není třeba zádrhel taky v tom, že ve srovnání s předky máme daleko víc času nad tím přemýšlet?

Přijde mi, že je to důkaz toho, jak jsme bohatí. Dnes je už přežití samozřejmostí a dokonce k němu nepotřebujeme ani děti, ani partnera. Proto se daleko více zaměřujeme na to, že když už s někým jsme, aby to mělo nějakou kvalitu. Ale tu kvalitu je těžké naplnit, protože se v tom míchá různost lidí, každý vstupujeme do vztahu s jiným očekáváním, s jinými vzorci a zkušenostmi z našeho života a hlavně rodiny. A tyhle rozdíly se zákonitě po opadnutí růžových brýlí zamilovanosti začnou projevovat. A narážet. 

Co pro to můžeme dělat?

My dnes od vztahu chceme, aby nás nějak emočně naplňoval a abychom v něm byli šťastní, ale zároveň tak nějak moc nevíme a neumíme se o ten vztah starat. Například to hodně vidím u žen, které mají miminko nebo více děti - tam se občas stane, že partneři žijí vedle sebe a ten vztah jim tak trochu umřel. A je to proto, že měli najednou hodně práce a úplně zapomněli se o ten vztah starat. Ale abychom spolu byli šťastní, musíme pro to něco udělat. Pěstovat náš vztah a společný prostor jako květinu. Lidi si zkrátka myslí, že když je to ten pravý, půjde to samo, ale obvykle při nějaké zátěži se ukáže, že to nemá na čem držet a že neustojí nepohodlí nebo zátěž.

Chodí někdo s takovou zakázkou do terapie, aby na sobě v tomto směru pracoval?

Obecně zakázka: nejdou mi vztahy nebo mám ve vztahu těžkost, je docela častá. A myslím si, že lidi jsou na tom ochotni pracovat a chtějí přijít na to, v čem je zakopaný pes. Obvykle pak dojdeme k tomu, že je nikdo neučil, jak pečovat o vztah, a taky nemají vhodné vzorce z rodiny. My sice můžeme vědět, že to nechceme (například tak, jak to měli naši rodiče), ale nemáme nic jiného, o co bychom se mohli opřít, nemáme nikoho, kdo by nás to naučil.

Když se bavíme o tom, jak důležité je pečovat o vztah, napadá mě, zda vůbec umíme ještě pečovat sami o sebe. 

Ano, přijde mi, že není důležité jenom přijít na to, kde je zakopaný pes, ale také naučit se to jinak. Hodně lidí má to očekávání, že když přijdou na to, co je špatně, že se to najednou vyřeší. Ale pouhým zjištěním to dobré nebude. Začíná to od toho mít dobrý vztah se sebou, což nás taky neučili (smích). Nás učili, jak být takzvaně slušní lidi, nevyčnívat… Ale to, jak být sám se sebou v pohodě, to ne. Ale to se mění a lidi o to začínají mít zájem. I třeba ve výchově. Už nám nejde jenom o to, abychom děti vychovali, ale i to, aby vyrostli v sebevědomé a spokojené lidi. 

Můžete nám dát příklad, co bychom se třeba měli pro fungující vztah naučit?

Například velmi často naskakujeme do obvinění „ty něco děláš blbě, ty si mě nevšímáš, ty mě nemáš rád“. Důležité je říct si, že oba dva děláme to nejlepší, co umíme, a nemyslet si, že ten druhý nám to dělá schválně nebo že na nás kašle. Dělají to tak, protože nevědí, co ten druhý potřebuje a taky protože to jinak zkrátka neumí. Manželští poradci vás pak jako pár učí si říkat, jak jste na tom a co potřebujete, kdežto já jako individuální psychoterapeut je vedu ještě víc k tomu, aby si to každý uvědomil sám za sebe. Pak to tomu partnerovi můžeme nějak říct. Například: „Když ty večer přicházíš takhle pozdě a pak si ještě pustíš film, tak já mám pak pocit, že jsem úplně zbytečná.” Při tomhle uvědomění například žena může zjistit, že ty pocity pramení už daleko z dětství nebo z předchozího vztahu, že je to takový stín, který jde za ní a který jí tyhle nepříjemné pocity způsobuje.

Takže to začíná asi z velké části na tom, abych pracovala sama se sebou?

Ano, když si to uvědomím sama v sobě a postarám se v životě o to, abych si to co nejlépe zařídila sama za sebe a nemusela to chtít od partnera. Pak na něj nemusím tlačit. 

Zní to jednoduše, ovšem mně se to zdá jako dobrý důvod začít chodit do terapie (smích). 

To je základ terapie, uvědomit si, co potřebuju, co cítím a jak mi je. Zařídit si ten okolní svět tak, aby v něm pro mě bylo k žití. Ale rozhodně to nemůžu chtít po druhých lidech, ty nemám v moci. V moci mám jen sama sebe.

A když někdo v terapii přijde na to, že mu ta druhá strana skutečně ubližuje? Že to není jen o nesplněných očekáváních, ale že to je člověk, který se na něm skutečně dopouští něčeho zraňujícího? Může v tomto případě vést zkušenost „z terapeutického gauče”  k rozchodům?

Ano, stává se to. Ale taky se stává, že se raději rozejdu s terapeutem, protože toho je snazší oželet (smích). Mně vlastně přijde, že ženy hodně, ale muži taky, jsou vychovávaní potlačovat, co cítí, co potřebují a co je bolí, v zájmu toho, aby udrželi vztah. Tím pádem se pak někdy děje, že jsme někdy ve vztahu s někým, kdo nám ubližuje, ale my o tom nevíme. Jenom jsme nějak nespokojení, nešťastní, cítíme se mizerně… A pak najednou začneme chodit do terapie a uvědomíme si, že chování partnera je nerespektující a zraňující. 

Následuje rozchod?

To není vždy nutné. Partner se někdy chová toxickým způsobem, protože my mu to dovolíme. Jak jsme tak zvyklí raději moc necítit, co bychom chtěli a co bychom si přáli, tak to ani necítíme, natož abychom to řekli. A ten druhý nemůže vědět, co nám vadí. Takže je někdy zraňující, protože jsme mu nedali najevo, že to chceme jinak. Často se stane, když to začnu cítit, říkat a dělat, tak ten vztah začne být funkční.

Zmínila jste začít cítit. Znamená to, že to neumíme?

Ano, musíme se to naučit a druhým velkým úkolem je začít to komunikovat. Jak to říct, aby to ten druhý pochopil a aby se to zase jeho nedotklo. A tady si myslím, že cítit to, co chci a co potřebuji, je často zablokováno velkým strachem. Protože občas platí, že když to budu cítit, bude mi možná ještě hůř než je mi teď. Nebo s tím budu muset začít něco dělat. A tak to raději nebudu cítit vůbec.Takže je tam spousta strachů, proč to neděláme. A tady je velká příležitost pro terapii – terapeut nás to může v bezpečném prostředí naučit a my to pak postupně zavádíme do našeho života.

A co když nastane situace, kdy přijdu z terapie, budu vědět, co chci, a začnu si nastavovat hranice… a ten partner zjistí, že mu to takhle vůbec nevyhovuje?

Stává se to dost typicky. Když si lidi začnou všímat víc sami sebe a pečují o sebe, dostávají negativní zpětné vazby od svého okolí. Často slýchají, že jsou drsní nebo sobečtí, ale je to přechodná fáze. Najednou jsme totiž jiní a okolí se s tím musí popasovat. To je důležitý moment pro nás – musíme to ustát. Nevrátit se do toho, že budu držet pusu a krok. Říct si: Teď to nechám na nich a pokud jim to takhle nevyhovuje, tak se rozloučíme. Když tohle zvládneme ustát, někteří nás sice skutečně opustí, ale další se přizpůsobí a zůstanou, přijmou naši proměnu.

Dejme tomu, že partner nakonec odejde, protože nebyl schopný akceptovat tu velkou proměnu. Jak dlouho trvá takový restart po rozchodu?

To může být různé, ale přijde mi, že půl roku až rok je v tom psychickém světě fajn čas. Je také ale rozdíl u toho, kdo dostal kopačky a kdo je dal. Ten, kdo se pro rozchod rozhodl sám, už má kus toho vyrovnávání se (truchlení) za sebou - ten čas, kdy se rozhodoval a odhodlával. A většinou už ve chvíli rozchodu má jasno, že je konec. Tomu, kdo dostal kopačky, mnohdy ještě nějaký čas trvá, než vůbec přijme ten fakt, že je opravdu konec. První reakcí bývá překvapení, šok, smlouvání... (i když třeba už nějaký čas něco tušil). A pak je teprve na startu a začíná se s rozchodem vyrovnávat. Na duši nám to totiž všechno trvá déle – běží to tam pomaleji. Když se ale lidi hojí na duši, většinou strašně spěchají. Obzvláště třeba u žen nad třicet je ještě strach, že už nezaloží rodinu, že jim ujíždí vlak. Pětatřicetileté ženě pak roční doba na zotavenou může přijít jako nekonečně dlouho. Takže u těchto žen to zotavení je rychlejší a ano, někdy se stane, že třeba narazí na někoho už za měsíc. Nezapomínejme však na to, že si ztracený vztah musíme odtruchlit a oplakat.

A když v tomhle oplakávacím čase někoho potkáme?

Nemáme úplně kapacitu. Nemáme pro něho nachystán čistý stůl. Jedním okem pláčeme a jedním po něm zamilovaně koukáme. A to je hodně náročné. Dokud jsme navíc nezahojení, tak ty naše bolavé věci mohou hodně zkreslovat to, jak vnímáme okolí a svět. Tím pádem ani toho nového partnera nemusíme vidět reálnýma očima. Často pak slyšíme, že „konečně jsem si našla někoho, kdo je úplně jiný než on“, ale to nemusí být pravda, jsme tak trochu slepí. Nemusíme pak vidět, že je v některých oblastech úplně nefunkční. Takže jdeme do nového vztahu, ale ještě tak úplně nechodíme. Chodíme tak, jako bychom si nedoléčili zlomenou nohu, což má za následek to, že ty zranění se nabalují a uzdravit pak tohle všechno stojí velkou námahu.

Takže jít ze vztahu do vztahu nebo si den po rozchodu nainstalovat tinder… to asi nedoporučujete?

On mě stejně nikdo neposlouchá (smích). Mně přijde v tomhle případě fajn, dívat se na to, proč to dělám. Většinou tohle jsou momenty, kdy se člověk cítí osamělý a kdy se v něm probouzí stará zranění. Takže si nainstaluju tinder, zjistím, že se někomu líbím a je to super, jenže to je jen takové rychlé uspokojení, rychlá droga. Ale tu hloubku a intimitu v tom nezažijeme. 

Může pak taková zkušenost vést k tomu, že se cítíme ještě hůř? Protože není neobvyklé, že tinder zážitky jsou o jedné noci a šlus.

Je po pak podobné jako počítačová hra nebo sport. Na chvíli mě to zabaví, necítím, co mě trápí a s čím si nevím rady. A zažívám úspěch, pocit sebevědomí. Ale ženy s tím pak mají potíž, je to překročení hranic - stane se něco velmi intimního, pustím někoho k sobě, dostanu se do situace, která je potenciálně velmi nebezpečná… a já ho tam pustím, a pak se hned zase odpojím. A myslím si, že to je další situace, která mi sice nakrátko umožní cítit se dobře, dostanu uspokojení a zájem muže, dostanu naději nebo „lajk”, potvrzuju si, že nejsem k zahození, ale potom se vrátím domů je tam ten prázdný gauč. potřebuji rychle znovu. Ale ten strach a ta bolest je tam pořád a dlouhodobě to není funkční.

Co tedy doporučujete lidem, kteří se chtějí seznámit (kromě onoho času na zotavenou)?

Ať jdou někam, kde jim bude fajn, i kdyby se neseznámili. Akce, koncerty, kurzy, kde budou sami za sebe a mohou, ale zároveň nemusí nikoho potkat. Když jdu na tinder, je tam ten záměr. Ještě mi přijdou dost děsivé situace, kdy kamarádka pozve single kamarádku na výlet a zároveň tam budou čistě „náhodou“ její single kamarád. To by byl zázrak, pokud se to povede - je to strašně na sílu, pod tlakem a končí to zklamáním. Často se pak lidem stává, že potkají někoho až ve chvíli, kdy si řeknou, že je jim dobře samotným, kdy to hledání vzdali. Jsou totiž uvolnění, normální a sami sebou a všimne si jich člověk, kterého zajímá přesně tohle.

Mužům a ženám doporučujete čas na rekonvalescenci, zacházet obezřetně se seznamkami… je ještě něco, na co by neměli zapomenout?

Ještě mě napadá, že mnoho lidí zvažuje návraty. Protože často máme pocit, že když nás něco bolí, tak to znamená, že jsme se rozhodli špatně. Ale rozejít se bezbolestně prakticky nejde. Bolí to vždy a je to vždy smutné. Musíme to ale vydržet. V gestalt terapii se hodně dbá na uzavírání, zejména pak v případech traumatu. Trauma je zážitek, který náš mozek nedokázal zpracovat a neuložil ho mezi vzpomínky, takže v něm psychicky pořád tak trochu jsme. A když se s někým rozejdeme, ale jen tak napůl, třeba s myšlenkou, že by to šlo ještě nějak zachránit nebo že se budeme vídat jako kamarádi, tak se v tom vztahu pořád jednou nohou udržujeme. Tím pádem se to nemůže zahojit. Je to jako byste měla prostřelenou nohu, chcete ji hojit a přitom jste nevytáhla tu kulku. Nejdřív to musí skončit. Udělat rituál, kterým si řeknu co nejhlouběji do podvědomí, že to skončilo. Napsat to na facebook. Zbavit se dárků. Smazat zprávy. Přestěhovat se. Prostě nějak dát sobě i celému světu najevo, že začíná nová životní etapa. Až od této chvíle nastává hojení.

Rozhovor s psychoterapeutkou Janou Kučerovou vedla Milena Toman.