Stres a strach v práci – čeho se nejvíc bojíme a jak s tím bojovat?

Kariéra hraje v našich životech opravdu nezanedbatelnou roli. Někdy to může být radost, zdroj hrdosti a naplnění, ale jindy to může být místo, které nám dělá vrásky na čele, zvyšuje tep a zhoršuje kvalitu spánku. Některé dny v práci mohou být zkrátka stresující, nebo si říkáme, že toho teď zkrátka máme hodně. Často bychom tyhle situace mohli pojmenovat jako strach. Strach, že uděláme chybu. Že nás někdo zhodnotí. Že se ztrapníme. Že přijdou změny, které neustojíme. Strach může velmi snadno ovládnout náš život nejen v práci, ale i mimo ni.

Negativní pocity v práci nezažíváme sami. Podle reportu State of the Global Workplace: 2025 uvedlo 40 % zaměstnanců po celém světě, že během předchozího dne zažili stres „po velkou část dne“. 

Jak poznat, že je to něco víc než „mám toho teď moc”?

Jasně, náročné období má občas každý z nás. Jestli je to ale jen období, po pár dnech přejde a nezasahuje nám nijak významně do mimopracovního života. Když se ale stres a strach v práci zabydlí, vždy ho budeme někde na pozadí mít – i když zrovna nic nehoří, uvnitř jsme ve střehu. 

Fyzicky si všímáme třeba toho, že:

• se zhorší spánek (usínáme hůř, budíme se, ráno vstáváme unavenější než večer)
• nosíme napětí v čelisti, šíji nebo ramenou a snadno „ztuhneme“
• tělo reaguje předčasně: stažený žaludek, nevolnost, tlak na hrudi nebo bušení srdce před schůzkou 

V chování to vypadá tak, že:

• věci začneme obcházet nebo odkládat (schůzky, úkoly, odpověď na e-mail…)
• nebo naopak přidáme plyn (přesčasy, více vše kontrolujeme, až moc se snažíme, ale úleva nikde)
• rychleji vybouchneme, rychleji se unavíme, méně toho „uneseme“

A v hlavě se to projeví tím, že:

• automaticky čekáme průšvih a vymýšlíme katastrofické scénáře
• přepneme do režimu „musí to být perfektní“, protože jinak je to k ničemu
• neumíme práci vypnout ani po konci dne – myšlenky se vrací, i když už bychom chtěli být jinde

Pokud jsou některé z těchto pocitů dlouhodobě přítomné, je na čase podívat se pracovnímu životu pod pokličku.

Čeho se v práci nejčastěji bojíme a jak s tím bojovat?

Strach ze selhání

Často stojí na perfekcionismu a přehnané zodpovědnosti. Tlačí nás k tomu, abychom všechno drželi pod kontrolou, ladili detaily do poslední chvíle, nebo naopak zamrzneme, protože to ještě není dost dobré na odevzdání. Výsledkem bývá únava a pocit, že nikdy nemáme hotovo.

Jak s tím bojovat?

• rozdělíme práci na dvě fáze: nejdřív funkční verze, až potom případné vylepšení
• v každém úkolu si vybereme maximálně 1–2 věci, které skutečně zvednou kvalitu, a zbytek pustíme

Strach z hodnocení a kritiky

Nejde jen o ego, ale opotřebu bezpečí a přijetí. Když je tenhle strach silný, každá zpětná vazba se v nás může změnit v důkaz, že na to nemáme. Místo obyčejné informace pak slyšíme přísný rozsudek – a začneme se víc hlídat, méně riskovat a méně být sami sebou.

Jak s tím bojovat?

• poprosíme o konkrétnost: co přesně zlepšit, co ponechat, co je priorita
• připomeneme si, že zpětná vazba patří k výstupu a může nám pomoci
• domluvíme si formát zpětné vazby, který zvládneme lépe (strukturovaně, písemně, dopředu)

Strach z konfliktu

Vyhýbání se konfliktu navenek působí klidně, ale většinou stojí hodně energie. Raději kýveme, ustupujeme nebo mlčíme, jen abychom udrželi harmonii. V tichu pak roste frustrace, pasivní odpor a pocit, že nás ostatní neberou vážně.

Jak s tím bojovat:

• trénujeme stanovování hranic a učíme se říkat nesouhlas
• řešíme věci včas a v klidu, ne až ve chvíli, kdy už jsme přetlakovaní a vybouchneme

Strach z nejistoty

Nejistota rozhazuje pocit kontroly. Změny ve firmě, nové vedení, reorganizace, posuny priorit nebo tlak na výkon vytváří dojem, že půda pod nohama není pevná. Mozek pak přirozeně generuje scénáře dopředu, aby nás ochránil – jenže tím nás často spíš vyčerpá.

Jak s tím bojovat:

• soustředíme se na fakta: co je teď potvrzené, co je jen domněnka, co potřebujeme zjistit a od koho
• sepíšeme si možné varianty na papír a ke každé přidáme jednu věc, kterou bychom dělali jako první, kdyby nastala
• místo kontinuálního strachování si v hlavě nastavíme kontrolní bod zlomu: kdy se k problému vrátíme a podle jakých informací rozhodneme

Strach být vidět

Viditelnost může představovat riziko. Prezentace, vedení meetingu, veřejné rozhodnutí nebo větší odpovědnost v nás může spouštět obavu, že uděláme chybu a někdo si toho všimne, čímž se naše chyby stanou veřejnými. Někdy se pak držíme v pozadí, i když bychom si zasloužili prostor a respekt.

Jak s tím bojovat:

• zvolíme si jednu bezpečnou situaci týdně, kde můžeme trochu vystoupit z davu
• dopředu si připravíme jednu větu, kterou chceme říct, a držíme se jí jako kotvy
• požádáme kolegy o konkrétní formu podpory: čas, feedback, nebo rychlou poradu před vystoupením

Strach z vyhoření

Paradoxní strach, kdy už cítíme, že jedeme na dluh, ale bojíme se zpomalit. Máme dojem, že když povolíme, všechno se sesype. Přitom právě dlouhodobé přepínání zvyšuje riziko, že se jednou zastavíme ne plánovaně, ale vynuceně.

Jak s tím bojovat:

• uděláme rychlý audit: co nás nejvíc vysává, co jde delegovat, co nemusí být hned
• snažíme se zavádět pravidelné vědomé pauzy

Strach, že nestíháme

Tenhle strach často nevzniká proto, že bychom byli pomalí. Spíš proto, že se na nás valí víc věcí, než kolik se reálně dá zvládnout – a do toho si ještě neseme potřebu být pořád k dispozici a všechno zvládnout. Pak máme pocit, že jen hasíme, přeskakujeme mezi úkoly a i když jedeme naplno, stejně to není vidět. 

Jak s tím bojovat:

• snažíme se soustředit na 1–2 priority na den a zbytek vědomě odložíme
• ujasníme si prioritizaci nahlas: co z úkolů má přednost, co se škrtá, co se posouvá
• nastavíme si jasný konec pracovního dne a chráníme regeneraci, protože bez ní se nám kapacita akorát dál zmenšuje

První pomoc, když na nás jde strach

Důležité je vědět, že ve strachu nemusíme nikdy dělat velká rozhodnutí, na ta přijde čas později. Na prvním místě je strach pojmenovat a následně se uklidnit.

Vědomý dech: Zpomalíme dech, uvolníme ramena a čelist. Stačí pár pomalých nádechů a výdechů, ať tělu dáme signál, že nejsme v ohrožení.

Identifikace strachu: Pojmenujeme, co se děje. Strach zeslábne už tím, že si ho všimneme a dáme mu jméno. Pak si zkusíme oddělit fakta od domněnek: co víme jistě a co si jen představujeme.

Po tomhle krátkém zklidnění by se nám mohlo pracovat o trochu snáz.

Pokud stres a strach trvají týdny, zhoršují spánek, zdraví, vztahy, nebo máme panické stavy a pocit, že už opravdu nefungujeme, je na místě vyhledat pomoc. Může to být praktický lékař, psycholog nebo terapeut. Nečekáme, až bude nejhůř.

Autorkou článku je Petra Čermáková