ROZHOVOR s Mgr. Janou Kučerovou: Strach, pochybnosti a plánované rodičovství (část 2/2)

Tato část rozhovoru navazuje na předchozí povídání s Mgr. Janou Kučerovou, kde jsme se věnovaly otázce, jak poznat, jestli chci nebo nechci mít děti – a jak do toho všeho promlouvá naše minulost, okolí i vnitřní nejistoty. Pokud jste první část nečetly, najdete ji na následujícím odkazu: Jak se rozhodnout, jestli chci nebo nechci mít děti?.

Uvádíte, že léčíte bolavé ženské duše.

Co si pod tím představit? Jaké problémy se svými klienty / klientkami na setkání nejčastěji řešíte?

„Nejčastěji pracuji se ženami, léčím ženská témata a taky traumata. Začínala jsem jako krizový intervent – pomáhala jsem v akutních těžkých situacích. Když si nějakou krizi neprojdeme dobře, vznikají tam špatné vzpomínky, někdy dokonce symptomy psychických onemocnění, traumata, a těm se věnuji. Ženská témata mi jsou nejbližší, sama jsem žena, proto mám dojem, že tomu zkrátka mnohem více rozumím.”

Do její praxe chodí klientky řešit problémy se sexualitou, nejistotu před plánováním rodiny, nebo třeba i rozhodnutí, zda (z jakýchkoliv důvodů) nepodstoupí interrupci (umělé ukončení těhotenství). „Někdy jsem pouze průvodcem. Například truchlení po ztrátě mi totiž nepřijde jako nic, co by vyžadovalo léčbu. To vyžaduje spíš prostor, kde se to všechno může odehrát. Vlastně se to tak dá říct o většině ženských traumat – spíš než návody a postupy my potřebujeme bezpečný prostor, kde se může dít to přirozený v nás. Já umím tenhle bezpečný prostor udělat.” 

Někdy se rozhodneme, ale jak to tak občas bývá, život si hledá vlastní cesty.

Jak se vypořádat s tím, když věci nejdou podle plánu?

Např. Když děti chci, ale nejde to, nebo děti nechci a neplánovaně přijdou? 

„Když řeším s klientkami, které by děti chtěly, ale nedaří se jim, tak se díváme na to, co to mít dítě znamená. Co to vlastně chci? Dokud dítě nemám, nedovedu si to úplně jasně představit. Že budu jezdit s kočárkem a budu mu číst pohádky, to je taková fantazie, která pak s realitou, která nastane, může mít společného jen velmi málo… Především u žen motivace mít děti může být taková skrytá touha pečovat, mít něco, o co se starám, co vidím, jak roste a rozvíjí se.” Pak můžeme mít touhu někoho učit, pomáhat, někoho chránit. Všechny tyto motivace, které potřebujeme naplnit, mohou být prostorem, kde najdeme také alternativu. Ať už proto, že děti nechceme, nebo je mít nemůžeme. „Můžu hledat, co jinýho můžu v životě mít a bude splňovat tyhle parametry.” 

“Chcete-li život pobavit, tak si ho naplánujte. O rodičovství se hodně bavíme ve spojení s plány. Říkáme třeba „plánované rodičovství”, „vědomé rodičovství”, „pořídit si děti” a máme tendence s tím nakládat jako s plánováním kariéry, ale takhle to právě není. V mnoha oblastech života máme obrovskou moc nad tím, jak si to zařídíme. Do jaké školy půjdu, kde a jestli vůbec budu pracovat. Oblast rodičovství je ta, kde má větší moc život. Řekla bych, že je to obrovská lekce pokory.” sděluje v rozhovoru dále Mgr. Jana Kučerová.

„Máme nějakou představu, jak chceme, aby to bylo. A taky máme představu, jak hrozný by to bylo jinak. Když se to stane, máme prostor se zamyslet nad tím, jestli je ta naše představa stále aktuální, stále tak hrozná. Hrozně se mi líbí, jak to říká navigace v autě „Změna trasy, přepočítávám.” V životě se nám takových situací stává jistě více a my místo toho, abychom se zastavili a jako autonavigace přepočítali náš směr, raději na sílu jedeme dál. Ale dřív nebo později dorazíme na místo, kde už to dál nepojede.

Otázka rodičovství je natolik vážná…

Co když mám strach, že moje rozhodnutí není správné a budu toho později litovat?

Pochybnosti je podle Mgr. Jany Kučerové třeba brát vážně, ale nesmíme jim úplně podlehnout. „Strach máme vyslechnout, ale ne poslechnout.” komentuje v rozhovoru otázku strachu. Strach nás může možná nasměrovat nebo nám trochu poradit. Díky strachu se můžeme podívat do hloubky problému na správném místě. Před strachem není dobré se schovávat a utíkat, dost možná to ani nejde. Když jde o strach z pozdějšího litování, je dobré se mu postavit čelem. „Říct si: Já budu litovat. Když jsme v něčem těžkým, můžeme si někdy představovat, jaký by to bylo kdyby (kdybych děti měl/a nebo naopak kdybych děti neměl/a… a když to takový teď není, tak nám z toho není dobře. Ale my si nikdy nezažijeme tu druhou variantu. A já jsem si jistá, že kdybychom šli tou druhou, nebo jinou variantou, že by tam taky byly těžký momenty a že bychom litovali nebo zpochybňovali naše rozhodnutí.” 

Nemůžeme se vrátit zpět a změnit začátek. Ale můžeme začít tam, kde jsme a změnit konec.

C.S.Lewis

Sama k tomu dodává osobní přiznání, že i ona párkrát litovala toho, že má děti. „Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že jich mám o 3 víc než zvládnu. A říkali jsme si s mužem, co to bylo za blbej nápad.” říká se smíchem. 

Položte si otázku: Co teď potřebujete udělat pro to, abyste se cítili šťastní? „V lítosti se nemůžeme utopit. Můžeme ji použít k tomu, aby nám bylo lépe. Když vím, co mi chybí, tak vím, co můžu zlepšit, co pro to můžu udělat do budoucna. Každým rozhodnutím nebo i životní změnou, která se mi stane, vždy o něco přicházím. Třeba o tu svobodu, nezávislost, zodpovědnost jen za sebe... ale také často o iluze – o sobě, partnerovi, životu, světu, budoucnosti... a po každé ztrátě je potřeba čas a prostor na truchlení. Jenže nás většinou vůbec truchlit nenapadne – přece jsme se rozhodli, nebo se nám stala taková běžná věc, nebo dokonce radostná, vytoužená. Myslím, že to je to, proč neumíme "přepočítat" tak snadno a rychle jako navigace v autě.”

Být rodičem není jen tak a cesta rodičovstvím může být opravdu trnitá.

Jak zpracovat pochybnosti o budoucnosti? Co když děti mít chci, ale nepřijdu si jako dostatečně dobrý materiál pro to být rodičem?

Kromě tlaku na to, abychom měli děti, také můžeme pociťovat tlak na to, abychom byli hlavně dobrými rodiči. „To, že nejsem rodič, znamená ve společnosti, že jsem sobec, ale to mi ten svět ještě možná nějak odpustí. Ale to, že jsem svýmu dítěti nějak ublížil/a, to je v očích společnosti skoro hodno trestu smrti. My se zkrátka hrozně bojíme, že budeme špatný rodiče. A to nás brzdí.”

“Představujeme si, jaký budeme rodiče, ale nakonec je to jinak. Učíme se to za pochodu. Být rodičem se, alespoň myslím, nedá naučit teoreticky. Musím říct, že v tom rozhodování, kde občas ženy provázím, je velkej problém v tom, že rozhodujeme o něčem, co si zatím vůbec nedovedeme představit. A co víme ale s jistotou – že pokud do toho půjdeme, budeme se to všechno učit za pochodu. Musíme se také vypořádat s vědomím, že na tý cestě něco zkazim. Zajisté tam něco zkazim. My fakt nemusíme být dokonalí. A spíš než se furt snažit být lepší a lepší, tak se mi zdá, že potřebujeme uznat, že už teď jsme dost dobrý.”

„Děti to vydržej, děti vydržej fakt hodně…” směje se Mgr. Jana Kučerová. “Jsou na to postavený, aby přežily a vyvíjely se i v nepříznivým prostředí.” Navíc, čím jsou děti starší, tím více je to celé i na nich, začnou si život tak trochu řídit i samy a vliv rodičů je stále menší a menší. Nemusíme mít strach, alespoň ne nějaký skličující, nějak to vždycky zvládneme. 

Jakou roli hraje v otázce rodičovství partnerský vztah?

Co když se s partnerem na této otázce neshodneme?

Partnerský vztah hraje v otázce rodičovství neodmyslitelně velkou roli. Přesto je to téma, které bývá naléhavější pro ženy. „Ženy většinou říkají, že by děti chtěly, ale buď nemají toho partnera vůbec, nebo to není ideální. Pak je velkým tématem vlastně začít tím vztahem – co to je mezi náma, kde je jaká nejistota, nedůvěra, kde se o sebe nemůžeme opřít, že si vlastně netroufáme mít spolu děti? A to se někdy objeví až ve chvíli, kdy se rozhoduju, jestli ukončím těhotenství. Do tý doby všechno vypadalo fajn, a najednou je tady takováhle výzva a my zjistíme, že vlastně spolu děti nechceme, že máme vlastně jinou představu o budoucnosti…” 

V rozhovoru se následně stáčíme zpět k tomu, že dnes máme mnoho možností, jak můžeme žít. Děti nejsou jedinou náplní života, jako tomu bývalo dříve, a zatím s tím ve vztazích neumíme tolik pracovat. Takto zásadní témata se pak ve vztahu řeší často až na poslední chvíli, kdy nakonec zjistíme, že se vůbec neshodujeme. „Mít nebo nemít děti, to je otázka hodnot.” 

Někdy se ve vztahu taky neshodneme na načasování. „Muž je zastánce rozumu a říká, že děti ještě ne. Ještě nemáme hotovo, ještě si chceme užít. A že ty ženy moc nevěděj, jak by to tomu muži vysvětlily, protože s těma logickejma argumentama naprosto souhlasej, ale zároveň to tělo jim říká, že teď je ten čas. Hrozně těžko se o tom pak mluví.”

Pokud hledáte klid a chcete se s partnerem shodnout, řešením by mohlo být jasně si to naplánovat. „Muži maj hrozně moc času a není pro ně problém zplodit dítě v 50 letech. Pro ženu jo. Žena má právo být v otázce dětí naléhavější. Můžete si spolu říct, že třeba teď ještě ne, ale za rok už to nějak rozhodnete. A pak mi přijde dobrý jednak nečekat na to, až se budeme cejtit zralí a hotoví, protože možná někdy bychom k tomu prostě nedošli. Máme tendenci být perfekcionisti. Ale tady není potřeba čekat na to, až budeme dokonalí.”

Jak si můžu být svým rozhodnutím jistý/á – ať už je jakékoliv?

„To je možná potíž, že chceme dělat správný rozhodnutí, a pak nám do toho kecá ta společnost a maminka, partner, ekonomika… Já si myslim, že my vlastně nemůžeme udělat nesprávný rozhodnutí. V každým momentě děláme to nejlepší, co dokážeme, s tím, co zrovna máme po ruce. Hodně pomáhá shovívavost a pokora k sobě a k životu. Možná se časem ukáže, že kdybych se rozhodla jinak, tak by to bylo lepší, ale teď v tuhle chvíli to prostě vidím takhle a teď to zrovna dělám tak, jak nejlíp můžu.” 

Při řešení rodičovství a při jiných ženských tématech pak Mgr. Jana Kučerová doporučuje sledovat své tělo, co nám říká. „Jak jsme taková rozumová společnost, tak my se to snažíme vypočítat v hlavě. A to mi přijde od mýho muže hrozně fajn, že ač je to muž, tak říká, že zrovna tady (v rodičovství) v hlavě odpověď nedostaneme. Buď si sepíšeme pro a proti, ale ta hlava, logika a ten rozum je spíš k exekutivě – jak to, co chci, provést. Ale to co chci, to rozhodujeme emočně, přestože si možná myslíme, že ne, tak to zkrátka rozhodujeme emočně. A velmi podvědomě. A často to poznáme v našich emocích a v našem těle. Takže když se žena rozhoduje, tak mi přijde dobrý dát si čas zkoumat, co na to celé říká moje tělo, nebo třeba srdce. Někdo totiž říká, že to cítí právě v srdci.” 

Pokud se rozhodujete, zda se stát rodiči, co říká vaše srdce a co oproti tomu říká hlava? A co říká třeba vaše břicho? Mgr. Jana Kučerová dodává příklad z praxe: „…kolem mě projede paní s kočárkem a já se celá rozplývám, a přitom ale teď mám v plánu dodělat školu a kariéru a tak!”

Jak poznám, kdy je na čase vyhledat odbornou pomoc?

„Když je to bolavý, tak to je ono. To téma mě nějak bolí, nějak mě rozrušuje. Někdy pak to téma vidím všude – najednou všude vidíte kočárky a máte pocit, že dřív jich tolik nebylo. Když je to téma pro mě důležitý, tak ho vidím všude. Popovídat si o tom ale můžu kdykoliv, když dostanu pocit, že bych chtěla. Povídat si o tom nebo třeba se na to podívat z jinýho úhlu. Někdy je dobré probrat to s někým nezávislým, jako je právě terapeut.”

Rozhovor s Mgr. Janou Kučerovou vedla Petra Čermáková.