ROZHOVOR s Mgr. Janou Kučerovou: Jak se rozhodnout, jestli chci nebo nechci mít děti? (část 1/2)

Jedno z vůbec nejhlubších a nejintimnějších rozhodnutí, které v životě musíme učinit, je rozhodnutí o rodičovství. Otázka, zda chci do svého života přivést děti, je opředená tlakem okolí, předsudky a často také velkou nejistotou. Ne každý na tuto otázku dokáže jednoznačně odpovědět – pochybuje, tápe, bojí se. A někdo svou odpověď zná velmi dobře, ale přesto věci nejdou podle představ. 

V rozhovoru s Mgr. Janou Kučerovou (www.podkrovy.cz), psycholožkou, psychoterapeutkou a lektorkou, jsme probíraly strasti (a radosti) cesty za rodičovstvím. S lehkostí a taky s humorem, ovšem s respektem k tomu, nakolik citlivé téma to je. A třeba někomu pomůžeme najít odpovědi na nevyřešené otázky.

Co pro vás znamená žít spokojený a naplněný život?

„To je vlastně velmi filozofická otázka a já jsem asi přízemní. Je to hodně propojený, ale já potřebuju, aby zkrátka ten život byl příjemnej. Abych v něm měla ty základní věci. Zjistila jsem, že bez pitný vody a kanalizace mi není dobře. Potom ale samozřejmě potřebuju mít kolem sebe fajn lidi. Nebýt sama, moct sdílet, co je pro mě důležitý.” V životě podle Mgr. Jany Kučerové jde spokojenost a naplněnost ruku v ruce. Když nežijeme naplněný život, těžko budeme dlouhodobě spokojení. Žít pouze pohodlný život jí ke spokojenosti nestačí. 

Jak do spokojeného a naplněného života zapadá (nebo naopak nezapadá) rodičovství? 

Rodičovství našemu životu přináší přesah. V tom přesahu právě spočívá jedna z možných náplní života. „Naplnění, to existenciální naplnění, je podle mě v tom přesahu, ve smyslu, v nějaký hloubce… a to myslím, že nám rodičovství dá do života tak nějak automaticky. V dětech je přesah, ty tady budou, až já tu nebudu. A to moje velký existenciální přemýšlení najednou dostává jasnější obrysy a směr.” Rodičovství však není jedinou oblastí života, ve které tento přesah a smysl můžeme najít. Dnes máme mnoho možností, jak život žít, děti dnes už nejsou jedinou možnou náplní života. „Dneska máme ten život fakt hodně pohodlnej. Můžeme se chtít zamýšlet, můžeme se chtít cítit smysluplně. Možností je tolik a rodičovství je jedna z nich. Někomu ale rodičovství může v životě i překážet v tom, aby se mohl cítit smysluplně.”

Paradoxem je, že rozhodování v životě by nám zjednodušilo, kdybychom tolik možností neměli. Dnes máme možností opravdu spoustu. Mimo jiné třeba svobodnou volbu, zda si těhotenství ponecháme či nikoliv. „Když máme těch možností takovou spoustu, umíme se v těch možnostech dokonce paralyzovat.”

Na co se má člověk zaměřit, když v sobě řeší otázku rodičovství? 

V praxi se často setkává s tím, že lidé, kteří v sobě řeší otázku, zda děti chtějí, vychází ze svého vlastního dětství. Pokud hezké dětství nezažili, často se přiklání spíše k tomu, že se v životě sami nechtějí stát rodiči. Dnes jsme v rozhodování mnohem náročnější. „…jsme mnohem náročnější na, jak to říct, vstupní podmínky. Když zvažujeme rodičovství, tak do toho chceme jít zajištěný, psychicky připravený, chceme do toho jít vědomě.”

Po prožití těžkého dětství mají lidé často pocit, že sami rodiči raději být nemohou. Mají strach, aby svým dětem nezpůsobili stejná traumata, která si z dětství nesou oni sami. Rodičovský vzor v tom hraje opravdu velkou roli. „Když se nám podaří tyhle starý, bolavý věci opravovat, tak se pro rodičovství otevírá víc prostoru. Je možné, že si najednou na rodičovství troufneme. Už to pro nás není jasné ne, ale je to třeba jednou.”

Při rozhodování, zda se stát rodiči, řešíme také existenční starosti – např. abychom to celé zvládli s financemi. „Řekla bych, že na to být rodičem, toho vlastně zdaleka nepotřebujeme tolik, kolik si myslíme. Bojíme se toho, hrají tam velkou roli nějaké naše úzkosti, které si neseme. Jakkoliv vím, že je to náročný, obzvlášť pokud na to zůstane ten jeden rodič sám, energeticky, finančně, logisticky… Myslím si, že stojí za to podívat se na to, proč vlastně ty děti chci. Jaká je moje motivace mít děti?” Jednou z motivací může být podle Mgr. Jany Kučerové třeba útěk z nespokojeného zaměstnání na mateřskou dovolenou. „Myslím, že i to je platná motivace. Možná se tím nikdo nahlas nechlubí, ale i takovou motivaci můžeme mít.”

Do rozhodování také vstupují biologické faktory, touha mít děti může být zkrátka pudovou záležitostí. „Můj muž říká, že když se nad tím zamyslí, tak ho nenapadá jedinej rozumnej důvod, proč ty děti mít. Že to prostě přijde takovej pocit. Ale že když o tom začnete moc přemejšlet, tak si to možná rozmyslíte.” dodává se smíchem Mgr. Jana Kučerová. „… protože prostě je to veliký neznámý, spoustu potíží, v podstatě není možnost to udělat všechno správně.”

Hodně se bavíme o generačních traumatech, dá se s tím tedy pracovat a jak?

„První krok k uzdravení je vidět to a uznat to jako generační trauma. Podívat se na to a třeba si i přiznat, kde všude v životě mě to ovlivňuje – což občas bývá těžký pád do deprese. Nebo jako problém, který je z rodiny a který není můj. Tím problémem nejsem já. Když v dětství procházíme těžkými věcmi, odcházíme z toho s pocitem „jsem špatně”. Potřebujeme se dostat do bodu, že se na to dokážeme zpětně podívat a říct si „Aha, já jsem tohle nezažil/a, protože jsem nehodnotnej člověk, protože mě neměli rádi. Zažil/a jsem to, protože rodiče to neuměli jinak, neuměli si sami se sebou poradit. Nebyla to moje vina.”

Je potřeba se pak soustředit na přítomnost optimisticky. Reflektovat naše traumata, opracovat je, a třeba je přetvořit do zkušenosti, ze které čerpáme. Odložit z našich traumat tíhu, kterou nám nakládají na záda. Jedním z posledních kroků pak je odpuštění, v tomto případě rodičům.

„Moc se mi líbí pojetí, že nejsme jeden člověk, ale že v sobě máme spoustu různých lidí. A každý z nás, a zejména ti, kteří zažili v dětství něco těžkého, mají v sobě to malý dítě, často zraněný malý dítě. To, o co se pak v terapii snažíme, je tomu malýmu osamělýmu, vyděšenýmu, zraněnýmu dítěti ukázat, že není samo.” V dospělosti máme mnohem více šancí a prostoru se našemu vnitřnímu dítěti věnovat. Jako děti tolik prostředků k pomoci nemáme, často jsme navíc jako děti přímo závislí na někom, kdo nám třeba ubližuje. V dospělosti se s tím ale už pracovat dá.

Kromě dítěte v sobě máme podle Jany Kučerové také třeba rodiče – ať už ty, co nám třeba ubližují, shazují, nevěří našim schopnostem, tak také ty rodiče, kteří nás chrání, někdy třeba až úzkostně moc. Je důležité porozumět všemu, co se v nás ukrývá a kde to má kořeny. Pak také co to způsobuje – jaké vzorce chování to v nás vyvolává. K uzdravení generačních traumat může dojít „…když ze všech těch herců, co se v nás perou o záři reflektorů uděláme celek, který hraje dohromady.” 

Ve společnosti stále panuje představa, že mít děti je povinností všech – z biologického i sociálního pohledu.

Jak se vypořádat s tlakem společnosti, když se rozhodnu tuto roli nenaplnit?

„Řekla bych, že tohle opravdu hodně působí na ženy. Setkávám se ženami, kterým se nedaří otěhotnět, nebo třeba potratily, nebo jim později miminko zemřelo. To je něco, co třeba není vidět, ale společnost vidí ženu, zhruba odhadne věk a hned se ptá, kdy jako bude mít děti. Řekla bych, že na rodičovství má každej názor. Každej se cítí v tom být odborníkem a radí vám – kdy otěhotnět, jestli vůbec otěhotnět, jak otěhotnět, jak počít chlapečka nebo holčičku, potom přijde jak máte být správně těhotná, jak máte správně rodit a jak máte vychovávat. A to máte nejmíň 20 let, kdy jste pod drobnohledem společnosti a odborníků. Přitom si ale myslím, že je to stále velmi přirozená, pudová záležitost.”

Nemít děti je společností považováno za sobeckost. Je to bohužel velmi povrchně hodnocená součást života. Všichni to soudí, aniž by se na problém podívali do hloubky – na naše motivace, výzvy, se kterými se potýkáme. Největší nátlak většinou přichází přitom od těch nejbližších, například našich rodičů. „Mají v tom sami nějaké motivace, užít si s dětma to, co ještě nezažili. Často je tam takový to „Teď už vím, už jsem zkušenější…” a nebo nám děti zkrátka opravdu přejí, chtějí být u toho, protože podle nich mít děti je to nejkrásnější, co se nám může v životě stát.” U našich nejbližších se mohou stejně jako motivace projevovat i strachy. Strach o to, že něco propásnou, že nebudou mít vnoučata, že jim to bude líto. Nebo to jednou bude líto nám, když se rozhodneme děti nemít. „Nátlak od blízkých je často motivovaný láskou a strachem o nás.”

Tímto naše povídání nekončí. V druhé části rozhovoru se s Mgr. Janou Kučerovou podíváme na to, co dělat, když se věci nevyvíjí podle plánu – když děti nepřicházejí, nebo naopak přijdou nečekaně. Mluvíme o pochybnostech, strachu z litování, neshodách v partnerství i o tom, proč je v pořádku měnit směr.

Sledujte naše sociální sítě a odebírejte newsletter, ať vám druhá část neunikne.

Rozhovor s Mgr. Janou Kučerovou vedla Petra Čermáková.