Co je to imposter syndrom? Přestaňte se konečně podceňovat!

Máte někdy pocit, že si své úspěchy nezasloužíte? Že vás ostatní přeceňují a jednoho dne „odhalí“, že na svou práci nebo roli vlastně vůbec nemáte? Pak pro vás máme jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá je, že v těchto pochybnostech nejste zdaleka sami. A ta špatná je, že vás potkal imposter syndrome (česky syndrom podvodníka). V článku si vysvětlíme, co to imposter syndrome vlastně je, jak se projevuje, proč se objevuje častěji, než si myslíme – a hlavně jak ho přestat nechat ovládat náš život.

Na začátek trochu teorie: definice imposter syndromu

Syndrom podvodníka (imposter syndrome) je stav, kdy člověk pochybuje o vlastních schopnostech, úspěchy připisuje náhodě a má strach, že bude okolím „odhalen“ jako podvodník. Myslí si totiž, že si své úspěchy ve skutečnosti nezaslouží. A to navzdory objektivnímu úspěchu nebo uznání od ostatních.

S termínem přišly americké psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Zkoumaly skupinu žen, které dosahovaly významných akademických a profesních úspěchů – a přesto měly pocit, že jsou „podvodnice” a že si své postavení nezaslouží. Ukázalo se, že mnoho z těchto žen si vnitřně připisovalo úspěch spíš štěstí, šarmu nebo náhodě než vlastním schopnostem. Výsledky studie odhalily fenomén, který byl do té doby v podstatě nepojmenovaný – a od té doby se jím zabývají psychologové po celém světě.

Dnes víme, že se syndrom podvodníka netýká jen žen – imposter syndrome může zažívat kdokoliv bez ohledu na věk, pohlaví nebo profesi. Nejčastěji se objevuje u těch, kdo jsou vystaveni vysokým nárokům – ať už zevnitř, nebo z okolí. Mezi rizikové skupiny patří například studenti, čerství absolventi, nově povýšení zaměstnanci, ale také perfekcionisté.

Jak poznat syndrom podvodníka?

Mít pochyby nebo být skromný je normální, ale má to své hranice. Když vás pochyby přemohou natolik, že se přistihnete u toho, že znevažujete své úspěchy, pak to bude o krapet vážnější než jen obyčejná skromnost. Syndrom podvodníka s sebou nese nějaké typické myšlenky a vzorce chování. Je vám některý z bodů povědomý?

Mám pocit, že moje úspěchy nejsou tak úplně zasloužené. Připisuji je spíš náhodě, štěstí nebo okolnostem než vlastním schopnostem.

Často se bojím, že ostatní zjistí, že vlastně nevím, co dělám. Mám strach, že mě dřív nebo později „prokouknou“ a přijdu o důvěru, kterou do mě vložili.

Na sebe bývám mnohem přísnější než na ostatní. Mám pocit, že musím být perfektní – cokoli menšího znamená, že jsem selhal/a.

Nedokážu přijmout pochvalu bez výmluv. Místo poděkování řeknu, že to byla náhoda, že jsem jen měl/a štěstí, nebo že to zvládl/a by každý.

Cítím se, jako bych do svého okolí nepatřil/a. Ať se snažím sebevíc, pořád mám někde v hlavě, že jsem jen omylem tam, kde jsem.

Nejste v tom sami aneb co říkají data

Zpátky k té dobré zprávě. Pokud se poznáváte alespoň v jednom z výše uvedených bodů, nejste v tom sami. Ve skutečnosti jím podle některých odhadů za život projde až 70 % lidí – alespoň jednou.

Studie od KPMG z roku 2020 ukázala, že 75 % žen v leadershipu přiznalo, že zažily syndrom podvodníka. Často navzdory objektivnímu úspěchu, vysokému vzdělání i pozitivní zpětné vazbě. 

​​A syndrom podvodníka neobchází ani ty, kteří se zdají být ztělesněním úspěchu. Herečka Emma Watson přiznala, že dlouho po získání důležitých rolí čekala, kdy někdo přijde a řekne jí, že tam vlastně nepatří.

SOS: Když se imposter syndrom vymkne kontrole

Imposter syndrom velmi intenzivně zasahuje naše celkové duševní zdraví. Často totiž nechodí sám, ale vede s sebou úzkosti, depresivní stavy, nízkou sebedůvěru a především tendenci vyhýbat se novým výzvám.

Tyto projevy mohou postupně narušovat pracovní výkon, mezilidské vztahy i celkovou spokojenost v životě. Lidé potýkající se se syndromem podvodníka se bojí selhání, kritiky nebo toho, že zkrátka nejsou dost dobří. Místo zdravého rozvoje se raději stáhnou, přetěžují se nebo zůstávají na místě, kde se cítí alespoň trochu v bezpečí.

Jak překonat syndrom podvodníka?

Imposter syndrome nevymizí mávnutím kouzelného proutku. Ale dá se s ním pracovat. Jak na to?

Zpochybňujte negativní myšlenky. Až budete mít potřebu shazovat své úspěchy, zeptejte se sami sebe „Je to skutečně pravda?” „Proč si to myslím?”. Všímejte si toho, co vám běží hlavou, když se vám něco povede – a zkuste si představit, co byste v takové situaci řekli kamarádovi. Byli byste k někomu jinému ve stejné situaci laskavější, než k sobě?

Naučte se přijímat pochvaly. Když vám někdo poděkuje za práci nebo vás pochválí, neznevažujte to. Neříkejte, že „to nic nebylo“ a nesvádějte to na šťastnou náhodu. Prostě poděkujte. Je to těžší, než se zdá – ale stojí to za trénink.

Zapisujte si, co se vám povedlo. Máme tendenci si pamatovat všechny trapné chvíle, které se nám kdy staly, stejně tak je tomu u neúspěchů, které jak kdyby nám někdo vytetoval. Naše úspěchy ale máme tendenci zapomínat. Veďte si seznam úspěchů, ke kterému se sem tam budete vracet, když o sobě zrovna budete pochybovat.

Mluvte o tom. Nahlas. Sdílet své pochybnosti s někým blízkým často stačí k tomu, aby pocit, že jste jediní s těmito myšlenkami, vzal za své. Možná budete překvapeni, kolik schopných lidí kolem vás má stejný vnitřní hlas.

Buďte k sobě fér. Nemusíte být dokonalí, nemusíte být přehnaně skromní, potřebujete k sobě být zkrátka spravedliví. 

A především si pamatujte, že váš úspěch není náhoda. 

Autorkou článku je Petra Čermáková