Buďte lepším prokrastinátorem, na světě jste jen čtyři tisíce týdnů

Běžná příručka time managementu po vás toho bude hodně chtít. Oliver Burkeman po vás bude chtít jediné: Uvědomte si, že průměrný život je absurdně, hrozivě, urážlivě krátký.

To jsou první slova knihy Čtyři tisíce týdnů, která v tzv. „seberozvojové” literatuře udělala radikální obrat – místo toho, co všechno bychom měli zvládnout, v ní autor radí, co všechno s klidem v duši nechat plavat. Protože času, který nám zbývá, skutečně není mnoho.

Teď se ale hodí otázka: Kdo je vůbec Oliver Burkeman?

Představte si člověka, který miluje odškrtávání kolonek v to-do listech, nesčetněkrát do roka obráží seberozvojové semináře a jeho život se zdá být nasycen jediným – najít dokonalou techniku organizace času, díky níž bude mít konečně pocit, že všechno zvládá a všechno ve svém životě má pod kontrolou. 

Tak se dá definovat „geek na produktivitu”, jak sám sebe Oliver Burkeman nazývá. Respektive nazýval.

Novinář, který miloval návody na to, jak být lepší. Autor rubriky „Tento sloupek vám změní život” v The Guardian. Popularizátor vědy a milovník drahých organizérů, který jednoho dne zjistil, že…

Žádná z time-managementových technik nebude nikdy fungovat

To byste asi na začátku knihy o time-managementu nečekali, ale to je jen první z řady překvapení, které si pro vás Oliver Burkeman nachystal. Zatímco „tradiční self-help” příručky na vás spustí nekonečný seznam toho, co musíte a nesmíte udělat, Oliver Burkeman se vás snaží konfrontovat s tím, že důležité je začít některé věci vědomě zanedbávat. Uvědomit si, že tento týden může být klidně váš poslední.

Time-management řízlý vědomím smrtelnosti. To leccos v organizérech, diářích a vision boardech mění. Pojďme se na to podívat. 

Umění tvůrčího zanedbávání

Asi to není jen Burkeman, koho v neděli přepadne úzkost z představy, co všechno se na něj v pondělí ráno sesype. Jak ale autor knihy Čtyři tisíce týdnů popisuje, důležité je začít dělat vědomé rozhodnutí toho, co člověk stihne a co nechá plavat. Nese si to s sebou sice rizika, že někoho zklameme nebo nesplníme ideál „produktivního” člověka, avšak jak Burkeman píše: „zaplaťte první sami sobě.” 

Nárokujte si čas na aktivity, na kterých vám skutečně záleží. To bohužel neznamená, že místo pracovní doby půjdete na volejbal… přece jenom tu máme ještě pořád hypotéky a složenky. Spíš jde ale o to, abyste si uvědomili tzv. paradox efektivity: když se budete snažit zvládnout více, výsledek je ten, že toho budete mít ještě více. 

Nedělejte víc, než musíte. Neříkejte si: „Začnu hrát volejbal, až se to v práci a doma trochu usadí.” Jděte hrát hned, jak splníte ten nejnutnější základ. Protože přichází existenciální facka číslo dva:

Moment, kdy budete mít prázdný stůl, nikdy nenastane.

Kdo chce zachránit svůj život, ten o něj přijde

Asi běžně netrávíte čas přemítáním nad vlastní smrtelností a dost možná vědomí vlastní smrti (tak jako téměř všichni) úspěšně vytěsňujete, pokud ale patříte k lidem, kteří se cítí neustále pod tlakem, pak by vám Oliver Burkeman mohl poskytnout důležitý pohled na věc: cesta ke spáse podle něj nevede přes úpěnlivou snahu o vytvoření jistot a mechanické odškrtávání položek v to-do listech, ale skrze uvědomění, že žádné jistoty a kontrolu nad životem nikdy mít nebudete. 

Říká se tomu reverzní psychologie. Zákon opaku. Jak říkají zen buddhisté: „Kdo chce zachránit svůj život, ten o něj přijde.”

V životě se nám prostě budou dít věci jako nikdy nekončící inboxy a nonstop požadavky ostatních, úkolem číslo jedna ale je přestat se snažit o to, abyste  je všechny splnili a začali žít „až někdy potom”. Musíte se naučit radovat i ve dnech, kdy se na vás všechno sype.

Úzkost pomine, až se ji křečovitě přestanete snažit zkrotit. 

Smířit se s tím, že čas je konečný a podle toho se rozhodovat, je základní poselství Čtyř tisíc týdnů, které logicky v kategorii „self-help” příruček vzbudily značný rozruch. Narozdíl od knih podobného zaměření totiž odcházíte s pocitem, že toho, co děláte teď, není málo, naopak, že byste měli ještě ubrat. Přestat se snažit o to být dokonalý. A hlavně dát stopku větě:

Odpočinu si později

Protože jak píše Oliver Burkeman: „Později je vždycky příliš pozdě.” 

Krásný vhled do situace člověka, který neumí odpočívat, nabídla na začátku roku v magazínu Heroine Michelle Losekoot – článek s příhodným názvem „A pokud neumřela, pracuje dodnes” je otevřenou zpovědí člověka, který se naučil tak moc dřít, až zapomněl na to, jak odpočívat. A to je to další důležité poselství knihy.

Produktivita, která je skloňována ve všech pádech a na každém kroku, může být patologická. A to zejména ve chvíli, kdy vám využití času „jinak než produktivně” začne připadat zbytečné.

Člověk nerovná se nekonečná práce. Život je i o tom se radovat. Milovat. A to nejen svou práci. Bohudík.

Dát si šábes

Mnoho lidí, kteří si prošli syndromem vyhoření, popřípadě k němu měli nakročeno, ve svých příbězích sdělují, co za jejich dřinou stálo: Společnou proměnnou bývá sebehodnota postavená na výsledcích a výkonu, snaha potlačit náročné emoce nebo tendence mít svůj život pod kontrolou. Na vině ale není jen osobnostní nastavení člověka.

Naše společnost produktivní lidi zbožňuje. A s velkou oblibou nám je předhazuje jako ideál toho, jak bychom jednou mohli vypadat. Pokud se ovšem budeme dostatečně snažit. 

Na to teď zapomeňte. A dejte si šábes. Pravidelně. 

Znovuobjevte umění odpočinku, a pokud vám to přijde vhod, otevřete si knížku Olivera Burkemana. Možná pak v křesle zůstanete o něco déle. A zjistíte, že se vůbec, ale vůbec nic nestalo.

Kromě toho, že se najednou cítíte, tak nějak skvěle.